Vnímání a prožívání času není objektivní, ale velmi subjektivní záležitost. Každý z nás vnímá čas v různých situacích poněkud jinak. Pro někoho se čas v práci vleče, pro jiného se zběsile řítí. Také minulé události si do paměti každý z nás ukládá poněkud jinak, jinak je i vyvolává. Někdo si je pamatuje spíše v obrazech, jiný v pocitech. A podobně je tomu i s budoucností.

Toto subjektivní vnímání a prožívání času má významný dopad na naše výsledné chování a tím pochopitelně ovlivňuje nejen výsledky, kterých dosahujeme, ale významně ovlivňuje celkovou kvalitu našeho života. Například není jedno, zda se rozhodujeme pod časovým tlakem, nebo ne.

Času nemáme nekonečně. Ani čas jako takový ovlivnit nemůžeme. Na svoje cíle máme vždycky nějaký limitovaný čas. Chceme-li dosáhnout jiné kvantity či kvality výsledku v daném časovém limitu, jedním ze způsobů, jak této změny dosáhnout, je změnit naše vnímání a vnitřní prožívání času. První věcí, kterou je třeba si v této souvislosti uvědomit, je výsledek. Ujasnit si, jakého výsledku chceme dosáhnout. A za druhé danému výsledku přizpůsobit své vnímání času. Myslíte, že je jedno, jak vnímáme čas? Čtěte dále a doufám, že vás přesvědčím o opaku.

Psychologie vnímání času není nic nového. Zabýval se jí Aristoteles, Zigmund Freud, Wiliam James, Carl Gustav Jung, Milton Erickson a mnozí další. Výjimku netvoří ani neurolingvistické programování, v jehož rámci byla vyvinut model a technika Time Line Therapy.Vnímání a prožívání času u nás probíhá spíše na nevědomé, než vědomé úrovni. Každý z nás to umí. A protože to každý umí, málokdo tomu věnuje dostatečnou vědomou pozornost.

Naše vnitřní prožívání času se projevuje i lingvisticky. Říkáme například, že nás honí čas, že jsme v časovém presu, že se čas vleče. Vnitřní prožívání času se projevuje i na naši fyziologii; rozhodně umíme odlišit, toho kdo spěchá od toho, kdo „má času dost”.To, že naše vnímání času probíhá spíše na nevědomé úrovni způsobuje, že je hodně propojeno s emocemi. A emoce, jak jsme si již říkali, a nebudu to detailně opakovat, stojí za to, abychom jim naslouchali.

Způsoby vnímání a prožívání času

Docela dobře lze individuální způsoby vnímání a prožívání času charakterizovat časovou linií. Časová linie je naše vnitřní reprezentace časových souvislostí vyjádřená v pojmech vzdálenosti. Například hovoříme o blízké budoucnosti, nebo vzdálené minulosti. Nějaká událost je dále, jiná je blíže.

To, že si naši časovou linii neuvědomujeme, neznamená, že ji nemáme.

Uvědomit si svoji časovou linii je základem pro změnu: budete moci měnit vaše prožívání času dle toho, jak vy chcete a tím podpořit ty výsledky, které chcete. Budete efektivnější.

Projděte si následující cvičení a zjistěte si svoji časovou linii. Cvičení provádějte s otevřenýma očima.

Vzpomeňte si na něco, co jste dělali včera. Může to být například pravidelná ranní hygiena, procházka se psem, setkání s přáteli, schůzka v práci. Vyvolejte si představu toho, jak jste to dělali včera. Dobrou představu. Co jste přitom viděli? Jaké obrázky si z toho pamatujte? Zkuste si to vybavit co nejpřesněji.

Představu přerušte.

Nyní si vyvolejte představu nějaké události, které jste se před týdnem zúčastnili. Opět co nejpřesněji. Vzpomeňte si na barvy, které jste viděli, pohyby lidí, kteří s vámi byli, věci, které vás obklopovali.

Opět svoji představu přerušte.

A nyní přichází to hlavní. Zkuste si znovu vyvolat své obrazové představy a porovnat je mezi sebou vzhledem na umístění obrazů: kde se nacházel představovaný obraz vaší první zkušenosti a kde se nacházel obraz zkušenosti druhé? Zdánlivě to zní nesmyslně, ale jde to. Poprvé je to nejtěžší, pak je to již snadné. Soustřeďte se na to.

Až to budete mít, podobným způsobem postupujte dál do minulosti, stačí rok a deset let a všechny své minulé obrazové představy si prostorově lokalizujte. Poté to udělejte s budoucností. Představte si nejdříve, co budete dělat zítra. Pak za týden, měsíc, rok. A opět si tyto své obrazové představy vztažené s budoucností pěkně prostorově lokalizujte.

Tím máte svoji časovou linii specifikovanou.

Důsledky rozdílného vnímaní a prožívání času

Pokud se vám nepovedlo umístění svých obrazových představ identifikovat, asi jste se na to dostatečně nesoustředili. Pokud se vám nepovedlo vaše obrazové představy z různých časů od sebe prostorově oddělit, je to pravděpodobně způsobeno vaši malou představivostí. Trénujte ji. Pravděpodobnost, že všechny časy máte vztaženy k jednomu prostorovému bodu je hodně, ale hodně malá... Většina lidí v naší kultuře má časovou linii zhruba takovou, jaká je schematicky znázorněna na následujícím obrázku. Všechny události, minulé i budoucí, má pěkně chronologicky seřazeny přímo před očima.

Lidé, kteří mají časovou linii uspořádanou uvedeným způsobem, jsou dobrými plánovači. Nebo k tomu alespoň mají vynikající předpoklady. Dobře si dovedou svůj čas organizovat. Na schůzky přicházejí včas a vědí, kdy je čas skončit, neboť vidí, že už se blíží další událost. Na druhou stranu jsou od současného prožitku poněkud disociováni, dělá jim problémy se naplno pustit do akce tady a teď, dělá jim problémy si jen tak užívat toho, co právě dělají, nebo čeho se právě účastní. Překáží jim v tom jejich způsob vnímání času. Tomuto způsobu vnímání času se říká západní způsob vnímání času. Už staří Řekové měli pro tento sekvenční chronologický čas zvláštní pojmenování, chronos. Pro čas však používali i jiné slovo, kairos. To aby vystihli skutečnost, že pohled na čas z hlediska velikosti časového intervalu není ani úplný, ani jediný možný. Na čas lze totiž pohlížet i z hlediska kvality prožitku, který je s dějem probíhajícím v chronos čase spojen.

Opravdu existují lidé, jejichž časová linie jimi přímo prochází zezadu, vpřed, tak, jak je schematicky znázorněno na dalším obrázku. Je to jakoby se nacházeli přímo ve své časové linii. Minulost je kdesi za nimi, ta je netrápí. A budoucnost? ta je kdesi vepředu. Velký obrázek současného děje tady a teď jim poněkud zastírá výhled i do budoucnosti. Toto vnímání času je typické pro východní kulturu. To jsou lidé, kteří žijí hlavně v přítomném okamžiku a dovedou si jej užívat. Co bylo a bude je ani tak moc netrápí. Jsou plně asociováni do právě probíhající události. To je bezesporu velká výhoda. Na druhou stranu těžko se z daného právě probíhajícího prožitku vytrhují, aby se pustili do něčeho jiného. Například aby přišli včas na domluvenou schůzku. Překáží jim v tom jejich způsob vnímání času - oni totiž tu další schůzku vůbec nevnímají.

Čisté časové linie, které jsou uvedeny na obrázcích, nejsou však jediné, které se v praxi vyskytují. Často dochází k různé míchanici prostorových křivek. V zásadě však lze obě skupiny odlišit. Chce to hodně vzájemného porozumění, trpělivosti a respektu při udržování a kultivaci vztahů mezi představiteli obou uvedených skupin.

Například já, poměrně silný představitel západního vnímání, jsem měl co dělat, abych na dovolené v Egyptě nezešílel. Přesto, že jsem byl připraven, přesto, že umím přepnout i do té druhé alternativy, přesto že jsem tolerantní, bylo toho na mě moc. Prostředí mi během deseti dnů vůbec nedovolilo si užít svého vnímání času. Nic nebylo v tom čase, jak mělo být, nic neproběhlo tak, jak bylo naplánováno, a co horšího - nikomu to zcela evidentně nevadilo. Mě tedy ano: vnímal jsem to jako absolutní intoleranci a ignoranci mé osoby, jako útok na moji identitu.

Vím ze zkušenosti, že potíže s nedochvilností, s neorganizovaností, trápí mnoho lidí. Ty organizované. Doufám, že zde je návod pro ty druhé, že to jde i jinak. A naopak. Je dobré si přítomnosti okamžiku umět i užívat a netrápit ty druhé s budoucími úkoly. Vyzývám tímto obě strany k otevřené komunikaci, pochopení a toleranci.  

Dochvilnost a dodržování plánovaného času není jediným problémem. Další úskalí spočívá také při zadávání úkolů lidem. Zadáte-li člověku, který má východní způsob vnímání času, ústně více, než jeden úkol, budete mít pravděpodobně problémy. Asi ten druhý úkol nebude splněn. Ne proto, že by jej splnit nechtěl, ale prostě proto, že vůbec nerozumí tomu, jak někdo může zadávat něco tak nesmyslného, jako jsou dva po sobě následující úkoly. Vždyť prostě „nejsou vidět”. Je to jaksi mimo rámec jeho způsob uvažování. Platí i naopak. Máte-li šéfa, který nevidí více, než jeden právě teď přicházející úkol, zatímco vy vidíte budoucnost před sebou jako na dlani, asi budete frustrováni jeho způsobem zadávání úkolů. Pokud jste to zažili, víte, jak nepříjemné to je.

Možná, že jste někdy měli příležitost si popovídat s člověkem s dominantním západním způsobem vnímání času. Jakoby vás ani neposlouchal. Ne vy, nebo prožitek se setkání s vámi je důležitý. Důležité pro něj je, aby se to do vyhrazeného času „vešlo”.

Poučení, které z toho plyne: potkáte-li člověka, který to má časovou linii organizovanou jinak, než vy, buďte prosím k němu trochu vnímavější. Pokud tedy není vaším cílem si jej znepřátelit.

Jak poznáte, ke kterému způsobu vnímání času daný člověk má? Má-li své preferované vnímání času hodně silně zabudované, je to poměrně snadné. Ukazuje vám to svých chováním, svojí gestikulací i svou řečí. Pokud nemá svůj preferovaný způsob vnímání času příliš dominantní a je v tom spíše hodně flexibilní, je přeci jenom těžší poznat jeho oblíbený způsob vnímání času. To, že to nepoznáte, vám však vadit nemusí: snese všechno.

Poslední věc, kterou bych v souvislosti s vnímáním a prožíváním času zmínit je time management. Existuje mnoho návodů, knih a kurzů na to, jak řídit čas, poslední dobou i těch, jak zvládnout vedení času. Bohužel, jen velmi málo z nich přihlíží k psychologickým aspektům a individuálním rozdílům vnímání času. Proto jsou obecné rady účinné jen pro některé lidi.

zdroj článku:

 http://www.vedeme.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=120&Itemid=180

P.S. --- V příboji fyzikálních vln přání tao mizí. Proto ten, kdo se chová tak, aby si tao nebo jeho kvality zpřítomnil ve vědomí, přání omezuje. Tak tao nabývá vlády a přání přestávají. Když přání přestávají, přestává i chtěním podněcovaná činnost. Není-li tu takové činnosti, považujeme to za nečinnost. Ale nečinnost nemusí vždy znamenat tupost. Pokud není tupá, pak může nečinnost být uplatňující se tvůrčí činností. Jenom takováto činnost umožňuje ovládat všechno, co Lao-c’ nazývá zemí, ale co ve skutečnosti je případně jen naším vlastním tělem, případně hmotným světem. A této vlády nedosáhne nikdo, kdo se o to pokouší tím způsobem, že chce ovládnout činnost a nikoli přání. Činnost je totiž jako elektromotor v běhu, přání jako elektrický proud. Když jde o silný elektromotor, lze ho zadržet velikou silou, ale mechanismus se tím může poškodit. Když se přeruší přívod proudu, motor se sám zastaví.