Dnes snad již kromě několika babiček nikdo nevěří v onoho fousatého dědečka, který někde na nebesích sedí a kouká vševědoucně dolů na Zemi. I u nás, po čtyřiceti letech fanatického materialismu, a v době třeskutého konzumerismu, roste počet lidí, kteří v něco, co nás přesahuje, věří. Nebo dokonce mají nějakou přímou mystickou zkušenost. Jsem si jist, že kdyby si někdo dal tu práci a pokusil se to zjistit, bylo by takových daleko více než oněch statisticky proklamovaných ateistů.

Těm, kteří se snaží nalézt duchovnost přitom pomůže, budou-li si moci (nebo přesněji, dokáže-li to jeden jen v bdělém stavu fungující program jejich myslí) nějak „rozumně“ vysvětlit historicky a empiricky zjištěnou skutečnost, že je přirozenější a výhodnější věřit než nevěřit, a že život v celé své zázračnosti není náhoda. Onen tak propagovaný a do celých generací vtloukaný materialistický názor o náhodném shluku bílkovin, který vedl ke vzniku inteligentního života, je přirovnáván k házení tuny automobilových součástek na zeď v naději, že jednou z toho (podle statistické pravděpodobnosti) vznikne jízdy schopný automobil.

Pokusím se tedy v několika zdánlivě nesouvisejících odstavcích naznačit, že už dávno nejsme národem ateistů a že v něco věřit je přirozenou a vlastně běžnou součástí každého člověka.

Duchovnost, mystické zážitky (stejně jako sex), to vše se vytváří v mozku. Lidský mozek se ještě celý první rok existence dítěte stále překotně vyvíjí. Právě tak, i když pomaleji, se vyvíjí a dotvarovává do sedmi let. Dnes ovšem víme, že teprve v době, které soukromě říkám „duchovní puberta“, tedy kolem jednadvacátého roku věku, svůj vývoj dokončuje: propojují se čelní mozkové laloky, člověk nalézá své místo v čase a prostoru.

Tedy, pokud ovšem žije ve společnosti, která pro tento „přechod“ má nějaký rituál, nebo o důležitosti tohoto věku a stavu alespoň ví. V té naší, světské a dominantně ateistické, nahrazuje duchovnost (spirit) jiný všeobecně akceptovaný způsob uvolnění psychických problémů - alkohol (špiritus). V tomto smyslu je tedy každý alkoholik jen neúspěšný hledač duchovna, kterému společnost vnutila dobově dominující obraz shora ozářené božskosti - místo lesklé monstrance v kostele božsky ozářenou láhev alkoholu v televizní reklamě.

Vesmír jako náhoda? Velký třesk, tedy vznik našeho vesmíru, si můžeme představit jako gigantický výbuch. Všichni jsme někde v nějakém televizním šotu nebo dokumentu viděli, jak se dnes dá, tím, že se přesně na gramy umístí větší počet náloží, odstřelit třeba vysoký komín tak, že spadne přesně na předem určené místo. Ukázalo se, že Velký třesk proběhl s přesností na čtrnáct desetinných míst! Zkusme to domyslet: kdyby na čtrnáctém desetinném místě byla například místo pětky čtyřka, už by vesmír zkolaboval do černé díry, nevznikly by hvězdy, planety, nevznikl by život a člověk. Kdyby na čtrnáctém desetinném místě byla místo pětky šestka, vznikající vesmír by se výbuchem sám rozmetal tak, že by opět nevznikly hvězdy, planety, život a člověk. Takové přesnosti žádný pyrotechnik na světě nikdy nedosáhl a nedosáhne.

Život jako náhoda? Kosmologové proto také již roky běžně diskutují o tzv. antropickém principu (vesmír již při svém vzniku musel nějak „vědět“, že v budoucnu má vzniknout život a člověk), darwinisté a evolucionisté o tzv. inteligentním plánu, atd. Hermes Trismegistos, Pythagoras, Kepler, indičtí a středověcí evropští hudebníci a také tibetští lamové odjakživa věděli, že jak dole tak i nahoře, a také že „kdo poznal zákony hudby, poznal i zákony vesmíru“. Tedy že Vesmír nějak ladí.

Současná relativistická kosmologie hovoří také o „účastnickém antropickém principu“, tedy že nějaký určitý stav systému vznikne až tím, že jej pozorujeme (tzv. kodaňská interpretace). A také o jednotě mikrosvěta, makrosvěta a megasvěta.

Člověk jako náhoda? Jsme propojeni se svým okolím, přírodou, vodou a vzduchem, přírodními a jinými energiemi daleko víc, než nám náš materialismem posledních dvou století naprogramovaný mozek dovolí tušit. A pokud se ke své původní duchovnosti, tedy schopnosti v něco věřit, hezky rychle nevrátíme, pak naše civilizace zanikne jako mnohé jiné v minulosti.

I když o duchovnosti a víře v něco (kromě několika internetových stránek) české noviny nepíší a na televizní zprávy je to moc dlouhé povídání, něco se i u nás převratně mění.

Občas chodíme v čase východu slunce (velmi pomalou meditační chůzí) po Karlově mostě. Čistíme tak nejen své mysli, ale i prostor, který je dnes od jara do zimy naplněn jen turisty a obchodníky se suvenýry, který ale v době svého vzniku symbolizoval tehdejší způsob víry. Jednou v létě jsme krok (výdech) za krokem (nádech) prošli kolem a vzbudili nějakého opilce, jenž strávil teplou noc přímo na dlažbě této v Evropě asi nejnavštěvovanější atrakce. Onen muž si při pohledu na skupinku podivně pomalu se sunoucích lidí chvíli nevěřícně protíral oči, kde že se to octl, a pak se pokoušel navázat konverzaci. Jenže zadání je jasné: jít pomalu v rytmu dechu, oči sklopené, plně se soustředit do třetí čakry, pod pupek, a nereagovat na nic zvenčí. Šli jsme pomalu dál, nikdo mu neodpověděl. Opilec chvíli přemýšlel a zkoušel to jinak. „Čendž many? Wexl?“ Zkusil možnost, jestli nejsme cizinci. Žádná reakce. Po chvíli, když jsme se pomalu, ale neochvějně zase vzdálili, a pokračovali ve své meditačně očistné pouti po mostě, jsme zaslechli dupání: asi ho něco napadlo a běžel nám to sdělit. Proběhl naší skupinou, před námi se otočil a vítězoslavně zakřičel: „Už to mám! Vy v něco věříte, že?“

Věřící člověk již totiž dávno není pasivní návštěvník liduprázdných kostelů (co se týče skutečné duchovnosti, nebo možnosti prožít nějaký mystický zážitek, církve již pár set let spolehlivě nefungují).

Duchovnost dnes hledá, a dokonce, přes všechny prostředky vložené do reklamy konzumu, i nalézá, stále více lidí i u nás. (V USA se zjistilo, že mezi lety 1962 a 1994 se počet těch, kteří měli nějakou náboženskou nebo mystickou zkušenost, zvýšil z dvaceti dvou na třicet tři procent. Nejnovější výzkumy naznačují, že je to už asi čtyřicet procent.)

Prostředníkem jejich setkání s tím, co člověka přesahuje, už není kněz. Metodou vedoucí k mystickým zážitkům je dnes spíše buben, tanec, hudba, psychowalkman, rave, techno a jiné soudobé rituály.

Stále víc lidí tomu, v co věří, neříkají Bůh. Přesto věří.

Stále více lidí v něco věří.