[...] 

Kde však máme tohoto Otce hledat, ukazuje druhá věta modlitby, kde se říká „jenž jsi na nebesích“. Zde jsme totiž vybízeni k tomu, abychom hledali Otce; tam upřeme svůj duchovní zrak,[1] neboť tam se vpravdě nalézá ten, jejž hledáme a prosíme. Nachází se nade všemi nebesy v sobě samém, kde věčně spočívá přede vším stvořeným v jednoduchém a prostém klidu svého podstatného bytí,[2] kam ve své nedostatečnosti nemůže nikdy dosáhnout žádné stvoření, neboť On sám nepotřebuje nic z toho, co tu kdy stvořil. Nad všemi nebesy v něm samém jej nalézají toliko svobodní oproštění lidé,[3] kteří dovedou s ukázněnými smysly, osvícenou myslí a zaostřeným duchovním zrakem pohlížet do slunečního kotouče božského bytí,[4] kde nalézají svého Boha v něm samém bez jakýchkoli obrazů a forem, mimo jakoukoli stvořenost, a to tak, že postihují Boha jako toho, v němž se oni sami i všechny stvořené věci stávají ničím.[5]

Jelikož to však je dáno jen nemnoha lidem a navíc zde [na zemi] nemůže nikdo najít Boha sám od sebe, ledaže ho Bůh přitáhne,[6] nelze jej zde tedy hledat, pokud je to hledání lidským dílem,[7] nýbrž dá se nalézt pouze těm, kteří jsou k němu přitahováni Pánem, a to je pak dílo Páně. On se však nachází i pod všemi nebesy, to jest na zemi, jak praví Písmo: „Celá země je plná jeho milosti a slávy a majestátu.“[8] Zde totiž přebývá svou přítomností, neboť jemu nic není skryto, svou mocí, neboť proti němu neobstojí nic, co by nebylo v jeho moci, a svou jsoucností,[9] neboť je všude: nade vším, ve všem, pod vším, kolem všeho[10] - ne kvůli sobě, že by snad něco z toho potřeboval nebo že by tam být musel, nýbrž proto, že žádná věc nemůže být a trvat, aniž On ji udržuje.

I když ho lze tedy nalézt i zde, přece nás nevyzval, abychom ho hledali tady, neboť zde ho nacházejí toliko [světu] odumřelá, oproštěná srdce, těm se zde ukazuje a takoví lidé umějí Boha nacházet ve všech věcech,[11] aniž utrpí škodu od své lepivé přirozenosti[12] a od mnohosti,[13] která je ve stvořených věcech. Poněvadž ale většina lidí má příliš chorý zrak, než aby mohla pohlédnout do onoho slunečního kotouče, kde se Bůh nachází sám v sobě, a jejich zrak je příliš slabý a lepivý na to, aby v pozemských stvořeních dokázali hledat Boha, takže na nich spíš ulpívají, než aby tu nacházeli Boha – nuže, proto nás tedy Bůh odkazuje k nebesům: tam jej máme hledat, tam jej nalezneme; ta pro nás nejsou ani příliš vysoká ani příliš pozemská ani příliš nízká.[14]

Říká výslovně „na nebesích“ a ne „na nebi“. [A to proto, že je víc než jedno nebe.][15] Jsou totiž nebesa tělesná (leiplichen himel),[16] to jest nebeská klenba a planety, jež mají vliv na zemi podle svého přírodního běhu.[17] A v těchto nebesích je třeba hledat Boha v jeho dílech čili stopách,[18] v nichž se Bůh mezi všemi pozemskými, časnými díly jeví svou moudrostí, mocí, krásou, velikostí a dobrotou největší a nejjasnější, nakolik jen jsou tato tělesná díla větší, krásnější, velkolepější a uspořádanější než kterékoli Boží dílo na zemi.[19] V těchto nebesích je třeba ho hledat. Že zde je, znamená, že se zde jasněji, více a velkolepěji projevuje.[20]

Druhá nebesa, jež jsou nad těmi předchozími, jsou nebesa duchovní (gaystliche himel), jež se nazývají caelum empyreum, ohňové nebe, ne podle ohně pozemského, nýbrž pro veliké nebeské světlo a jas[21] a pro velikou horoucí lásku, která v tomto nebi je.[22] Je to vpravdě blažený příbytek svatých, kteří v tomto nebi pohlížejí Pánu tváří v tvář na této hoře Sión v nebeském Jeruzalémě, svatém městě, v němž je veškeré blaho.[23] Duchovně je však v tomto nebi Pán pravdivěji, bytostněji, ano i osobněji, a způsobem blaženějším a milostivějším než v onom nebi tělesném, neboť zde se ukazuje, jaký je v živoucí, blažené přítomnosti svého majestátu a ve slastném zakoušení svého převelmi důstojného božského bytí, kde On je teprve všechno ve všem.

Třetí nebesa jsou nebesa rozumová (vernunfftigen himel).[24] Jsou to andělé či lidé, v nichž Pán pro podobnost jejich bytnosti a jímavost jejich přirozenosti[25] přebývá ještě více a opravdověji než v druhých dvou nebesích, o nichž jsem mluvil. Promluvím o lidech, o andělech pomlčím. Člověk spravedlivý je podle slov Písma trůnem věčné moudrosti, kterou je Bůh sám.[26] Je-li tedy trůnem Božím, pak je i Božím nebem, „neboť nebesa jsou jeho trůnem a země jeho podnožím“.[27] Po právu je spravedlivý zván nebem, které je vysoko povzneseno nad všechny stvořené věci, neboť jeho srdce promlouvá jen k Tomu, který je nade vším jeho věděním, schopností, dovedností i nad veškerou jeho touhou a nade vším, co není On sám. A toto nebe je širé láskou, která se rozpíná od místa k místu, od lásky Boží až po lásku lidskou, od lásky potřebné až po tu přebytečnou, a přitom je zkrášleno sluncem, měsícem a hvězdami: totiž nahlédnutím v čase Páně, v milostiplný den,[28] kdy slunce rozumu pozná Pána[29] a pochopí jej v jeho darech a milostech, kde svědectví o Pánu jsou navýsost věrohodná; a též [je zkrášleno] vírou, jež jako měsíc ozařuje noc úzkosti, temnoty a nevědomosti, kdy milost odstoupila a kdy se víra musí co nejlépe držet Pána a být v této noci tímtéž pánem, jímž jí byl prve [Pán] za dne; a k tomu jsou tu další hvězdy, to jest mnohé zdatnosti a ctnosti, které v čase zdaru ležely ladem, neboť jim nebyla zavdána příčina, nyní však za noci protivenství už mají důvod obíhat a zářit;[30] zdatnost se totiž dokonává v nemoci,[31] poněvadž zdatnost musí mít vždy osvědčení od svých protivníků, vůči nimž musí obstát.[32]

V těchto nebesích přebývá Bůh bytostněji než v jakémkoli jiném nebi, protože zde je jako v sobě samém. V těchto lidech má totiž Bůh sám sebe, poznává sám sebe, zakouší sám sebe, chápe sám sebe, nazírá sám sebe a miluje sám sebe,[33] což nečiní ani v nebi ani na zemi ani v žádném jiném stvoření, leda v sobě samém a v rozumovém tvoru, a to díky podobnosti a jímavosti, jíž takto odpovídá.[34]

Je-li tedy spravedlivý člověk Božím nebem, pak toho nejspravedlivějšího člověka, Ježíše Krista, našeho nejmilovanějšího Pána, můžeme považovat za vysoké, širé, krásně zdobené nebe, nakolik byl nejvyšší v nebeském toužení, neboť On byl Synem Nejvyššího a nejlépe prokazoval lásku, On ze samé lásky vydal svou duši smrti nejen za své přátele, nýbrž i za své nepřátele, a není větší lásky než tato. A taktéž jej krášlilo slunce stálého, jasného poznání a zakoušení Boha i poznání všech věcí, neboť On vpravdě okoušel Boha; krášlil jej měsíc smrtelnosti a útrpnosti, jimiž nám vysloužil velké věci; krášlilo jej i množství nesčetných hvězd jeho nevýslovných ctností, jimiž učinil velké skutky, takže je vpravdě zván nebem,[35] „v němž přebývá veškerá plnost božství“, jak praví svatý Pavel.[36]

Jen k tomuto nebi jsme nabádáni, abychom hledali Boha, našeho Otce, k němuž nás vybízí naše duše i srdce; a máme s ním mluvit na nebesích, kde se projevuje, nebo ukazuje, nebo bytostně přebývá, a to podle rozdílnosti těchto tří nebes, která můžeme považovat jakoby za obraz či zrcadlo jakéhosi předmětu, říkáme-li: „jenž jsi na nebesích“. Vždyť On přece žádnou podobu nemá a nelze jej postihnout žádným jemu vlastním obrazem (jejž ani nemá), nýbrž jen obrazem cizím, ve kterém je tak jako v oněch řečených nebesích. A podobně lze ze všeho nejvhodněji v modlitbě Páně pro ono nebe, v němž je Otec, užít milostivého obrazu Kristova člověčenství, protože On, Kristus, je též obrazem Otce, jeho podobou a projevem, v němž je Otec vidět, jak praví sám nejsladší Pán Ježíš: „Kdo vidí mě, vidí i mého Otce.“[37] A tak jsme v tomto vznešeném a uctivém oslovení, jež začínáme slovy: „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, poučováni o tom, koho voláme: totiž nepochopitelného, skrytého, bezobrazého, bytostného Boha Otce, jehož se přesto smíme dovolávat a nazývat jej naším nejvěrnějším Otcem.[38]

Poněvadž Bůh tedy nemá formu ani podobu, neumí si naše nemocné smysly s takovým prostým nestvořeným dobrem poradit a činí si z něho předmět, k němuž by se mohly upnout,[39] a tak jsme i zde poučováni o tom, abychom tuto svou nemoc poznávali pomocí oněch nebes a předkládali je svým smyslům, každé podle jeho způsobu a vznešenosti, nakolik nám to jen může posloužit k tomu, abychom hledali to [nebe], které nám pak ukáže Boha. A to, v kterém Boha najdeme co nejjasněji, to nám nejlépe posloužilo, to je nám nejbližší a nejmilejší. Protože však veledůstojné Kristovo člověčenství a milostivý obraz Kristův to ukazuje nejnázorněji, budiž nám co nejpřítomnější jeho obraz, v němž a skrze nějž prosíme Otce, kterého On zná nejlépe.

„Posvěť se jméno tvé“ [...]