Pokud se chcete probudit, je nesmírně důležité, abyste se věnovali tomu, co nazývám „pozorování sebe sama“. Buďte si vědomi toho, co říkáte, buďte si vědomi toho, co děláte, buďte si vědomi toho, co si myslíte, a buďte si vědomi toho, jak jednáte. Buďte si dobře vědomi toho, odkud pocházejí motivy vašeho jednání, jaké jsou vaše pohnutky... Pozorovat všechno uvnitř i vně sebe, a když se s vámi něco děje, podívat se na to, jako kdyby se to dělo někomu úplně jinému. Nekomentovat to, neposuzovat to, nezaujímat k tomu stanoviska, nezasahovat do toho, nepokoušet se to změnit, pouze tomu porozumět...

Nevědomý život nestojí za to žít.

Nevědomý život je život mechanický. Není lidský, je naprogramovaný, je manipulovaný. Je to stejné, jako kdybychom byli kámen nebo kus dřeva. V zemi, ze které já pocházím, žijí stovky tisíc lidí v chatrčích a v extrémní chudobě. Ti lidé sotva přežívají, pracují od rána do večera, dělají těžkou manuální práci, vyspí se, ráno se probudí, něco snědí a zase nanovo. A vy si říkáte: „Co je to za život! Copak to je to jediné, co jim život přinese?“ A pak vám najednou dojde, že 99,99 % lidí tady u vás na tom není o moc líp. Můžete si zajít do kina, jezdíte si v autech, můžete si vyjet i na moře. Myslíte si, že jste na tom o hodně líp než oni? Jste stejně mrtví jako oni. Jste jako stroje, tak jako oni – snad trochu větší stroje, ale přesto stroje. Je to velmi smutné. Je smutné jenom pomyslet, že takto lidé prožijí celý život.

Lidé procházejí životem s utkvělými představami. Nikdy se nemění. Nejsou si prostě vědomi toho, co se odehrává. Mohli by stejně tak dobře být kus dřeva nebo kámen, nebo nějaké mluvící, chodící a myslící stroje. To není lidské. Jsou to loutky, smýkané vším možným. Stisknete tlačítko a dostanete očekávanou reakci. Můžete přímo odhadnout, jak ten který člověk bude reagovat. Pokud pozoruji nějakého člověka, můžu vám říct, jak bude ten člověk reagovat. U svých terapeutických skupin si někdy napíšu na papírek, že to a to přijde v úvodu našeho sezení a taková a taková bude reakce na to. Myslíte si, že to je hrůza? Pak neposlouchejte lidi, kteří vám říkají: „Zapomeňte na sebe. Milujte druhé.“ Neposlouchejte je! Oni se všichni mýlí. Zapomenout na sebe, když milujete druhé a nabízíte jim takzvanou pomocnou ruku, to je to nejhorší, co můžete udělat!

To mi došlo už před mnoha lety, když jsem studoval v Chicagu psychologii. Mimo jiné jsem absolvoval také seminář psychologického poradenství. Na ten se mohli zapsat pouze duchovní, kteří už pracovali jako terapeuti, a kteří souhlasili, že na seminář s sebou přinesou nahrávku nějakého svého sezení. Bylo nás tam alespoň dvacet. Když přišla řada na mě, přinesl jsem pásku s rozhovorem s jednou mladou ženou. Učitel ji vložil do přehrávače a začali jsme to společně poslouchat. Po pěti minutách, jak to dělal vždy, vyučující pásku zastavil a zeptal se: „Má k tomu někdo něco?“ Kdosi se ozval: „Proč jste jí pokládal tu otázku?“ Opáčil jsem: „Nejsem si vědom, že bych jí pokládal nějakou otázku. Vlastně jsem si jist, že jsem jí žádnou otázku nepoložil.“ A on na to: „Ale ano, položil.“

Byl jsem si docela jistý, protože v té době jsem pracoval podle metody Carla Rogerse, která je nedirektivní a je orientovaná na člověka. Nekladete otázky, nepřerušujete, ani neradíte. Takže jsem si byl vědom toho, že nesmím klást otázky. No každopádně jsme se dostali do sporu, takže vyučující navrhl: „Pustíme si tedy tu pásku znovu od začátku.“ Tak jsme si ji pustili znovu, a skutečně, k mému velkému zděšení, skutečně tam jedna velikánská, do uší bijící otázka zazněla. Zajímavé na tom bylo to, že jsem tu otázku určitě slyšel třikrát. Poprvé, když jsem ji položil, podruhé, když jsem si tu nahrávku přehrával ve svém pokoji (chtěl jsem se ujistit, že je kazeta v pořádku, když ji ponesu na seminář), a potřetí, když jsme ji poslouchali všichni společně v učebně. Ale nezaregistroval jsem ji! Nebyl jsem bdělý.

To se při mých terapeutických sezeních nebo při duchovních poradách stává často. My si ty rozhovory nahráváme, a když si to pak klient přehrává, říká:

"Víte, že jsem vůbec neslyšel, co říkáte? Slyšel jsem, co mi říkáte, až když jsem si pustil tu nahrávku." A co je ještě zajímavější, ani já jsem často neslyšel, co jsem během těch rozhovorů říkal. Je to velký šok, zjistit, že během terapeutického sezení říkám věci, kterých si nejsem vědom. Jejichž plný dosah mi dojde až později. To je podle vás lidské? „Zapomeňte na sebe a milujte druhé,“ říkáte. Každopádně potom, co jsme si tenkrát v Chicagu vyposlechli nahrávku až do konce, se vyučující zeptal: „Chce k tomu někdo něco říct?“ Jeden z těch kněží, asi padesátiletý muž, kterého jsem si dost oblíbil, mě oslovil: „Tony, směl bych se vás zeptat na něco osobního? Nebude vám to vadit?“ Odpověděl jsem: „Můžete se ptát. Když nebudu chtít, tak neodpovím.“ Zeptal se: „Je ta žena z té nahrávky hezká?“

Představte si, že jsem tehdy byl v té fázi svého vývoje (či spíše nevývoje), že jsem si ani nevšímal, jestli ten druhý vypadá dobře nebo ne. Namouduši. Mně to bylo jedno. Byla to ovečka z Kristova stáda a já jsem byl pastýř. Poskytoval jsem pomoc. Není to úžasné? K tomu jsme byli vychovaní. A tak jsem mu odpověděl: „Jak to s tím souvisí?“ Řekl: „Nelíbila se vám, nemám pravdu?“ A já na to: „Cože?!“

Do té doby mě nikdy nenapadlo, že se mi lidé líbí nebo nelíbí. Jako asi většina lidí, občas moje vědomí zaznamenalo, že se mi někdo nelíbí, ale většinou byl můj přístup neutrální. Zeptal jsem se: „Jak jste na to přišel?“ „Díky té kazetě,“ řekl. Procházeli jsme si tedy tu nahrávku znovu. „Poslouchejte svůj hlas,“ řekl „všimněte si, jak jste tady najednou sladký. Byl jste otrávený, nemám pravdu?“ Byl jsem a uvědomil jsem si to až tam. A co jsem jí vlastně tak nedirektivně říkal? Říkal jsem jí: „Už za mnou nechoď.“ Ale nebyl jsem si toho vůbec vědom. Můj přítel kněz pokračoval: „Je to žena. Vycítila to. Kdy se s ní máte sejít příště?“ „Příští středu,“ odpověděl jsem. „Řekl bych, že už nepřijde,“ nechal se ještě slyšet. Nepřišla. Čekal jsem jeden týden, nepřišla. Čekal jsem druhý týden, nepřišla. Pak jsem jí zavolal. Porušil jsem jedno ze svých pravidel: Nikoho nezachraňuj!

Zavolal jsem jí a řekl: „Vzpomínáte si na tu nahrávku, kterou jste mi dovolila udělat pro můj seminář? Moc mi to pomohlo, protože třída poukázala na pár věcí," (neřekl jsem jí, na jaké!) „které by mohly být pro naše další sezení velmi užitečné. Takže kdybyste ještě mohla přijít, bylo by to velmi dobré.“ „Dobře, tak já přijdu,“ řekla. A přišla. Sice se mi pořád ještě nelíbila, to mě nepustilo, ale už mi to nestálo v cestě. To, čeho jste si vědomi, můžete mít pod kontrolou. To, čeho si nejste vědomi, má pod kontrolou vás. Vždycky jste otrokem toho, co si neuvědomujete. Když si něco uvědomujete, nedrží vás to, jste v tom směru svobodní. Je to, ale nemá to na vás vliv. Neovládá vás to. Nedělá to z vás otroka. A to je velký rozdíl.

Bdělost, bdělost, bdělost a bdělost. V tom kurzu nás učili být zúčastněnými pozorovateli. Graficky bych to mohl popsat tak, že budu s vámi mluvit a zároveň budu stát opodál a pozorovat vás i sebe. Když vás poslouchám, je pro mě mnohem důležitější, abych poslouchal sebe, než abych poslouchal vás. Je samozřejmě důležité, abych poslouchal vás, ale ještě důležitější je, abych poslouchal sebe. Jinak vás nebudu slyšet. A nebo budu překrucovat všechno, co řeknete. Budu k vám přistupovat ze svého omezeného vnímání. Do mých reakcí budou zasahovat moje všemožné nejistoty, potřeba ovládat, touha uspět, a podráždění a pocity, kterých si zrovna nebudu vědom. Takže je nesmírně důležité, abych poslouchal sebe, když poslouchám vás. A právě to se nás snažili naučit – bdělosti.

A nemusíte si vždycky představovat, že se vznášíte někde opodál. Abyste si alespoň zhruba mohli udělat obrázek o tom, o čem mluvím, představte si dobrého řidiče, jak řídí auto a zároveň se soustřeďuje na to, co říkáte. Může se s vámi dokonce i hádat, a přesto si je dokonale vědom všech dopravních značek. V okamžiku, kdy se něco stane, kdy uslyší nějaký zvuk, nějakou poruchu nebo náraz, hned to uslyší. Řekne: „Nemáš náhodou vzadu špatně zavřené dveře?“ Jak to věděl? Byl bdělý, jeho pozornost byla v pohotovosti. Centrem jeho pozornosti byl váš rozhovor, nebo spor, ale jeho bdělost měla širší záběr. Zpracovával celou škálu různých vjemů.

Já tady ale neoroduji za soustředění. To není důležité. Mnoho meditativních technik vyžaduje soustředění, ale já bych v tomhle směru byl radši opatrný. Může být nucené nebo zahrnovat manipulaci či omezování. Já tady oroduji za bdělost, což vůbec není totéž co soustředění. Soustředění je jako reflektor nebo bodové světlo. Může vás něco rušit, odpoutávat vaši pozornost. Ale když jste bdělí, nic vaši bdělost nemůže rušit. Bdělost je lampa, osvětlující celý prostor. Jste otevřeni všemu, co se dostane do zorného pole vašeho vědomí. Když se přepnete na program „bdělost“, nikdy vás nic nemůže vyrušit, protože jste si pořád vědomi toho, co se právě děje.

Řekněme, že se dívám na tamty stromy a najednou si začnu dělat s něčím starosti. Je moje pozornost rozptýlená? Je rozptýlená, pouze pokud jsem měl v plánu se na ty stromy soustředit. Ale pokud jsem si toho vědom, že si dělám starosti, tak to žádné rozptýlení pozornosti není. Prostě si jen buďte vědomi, kam se vaše pozornost ubírá. Pokud něco nebude úplně v pořádku, nebo se začne dít něco neočekávaného, budete hned v plné pohotovosti. Něco tady není v pořádku. Jakmile sebemenší negativní pocit vstoupí do vašeho vědomí, budete v plné pohotovosti. Jste jako ten řidič.

Už jsem se zmínil, že svatá Tereza z Avily řekla, že Bůh jí dal tu milost, že se přestala sama se sebou identifikovat. I děti takhle někdy mluví. Dvouletý chlapec řekne: „Tomík dneska ráno snídal.“ Neřekne „já“, i když se jmenuje Tomík. Řekne „Tomík“ - použije třetí osobu. A takhle se cítí mystikové. Přestali se sami se sebou identifikovat a žijí v míru a pokoji.

To je ta milost, o které mluvila sv. Tereza z Avily.

To je to JÁ, k jehož objevení nás mystikové Východu neustále nabádají. A mystikové Západu jakbysmet. Mistr Eckhart je rozhodně jedním z nich. Neustále nabádají lidi, aby objevili JÁ.

Z knihy Anthonyho de Mello "Bdělost"

Vydalo nakladatelství CESTA