Vždyť vše, co se děje, je zrozeno z nevinnosti. 
Každé zlo, každé bezpráví, každá temnota je dítětem milující matky, jež do syta nenakojila své neviňátko. 

A proto, a poté, toto odtržené dítě nasává hlad po lásce a přijetí z otrávených studní. 
Vždyť co je zlo jiného než volání po přijetí, úctě a lásce? 
Poté zlý člověk je vlastním sebenaplněním a vlastním křehkým smyslem. 
Neboť se dobývá do dveří, které ztratil, nevidí je a po nichž touží. 
Tak se lidé, kmeny, celé národy oblékají do své pravdy a tíhnou k prosazení této pravdy. 
Poté pravda potírá jinou pravdu a chladná ocel se stává slepeckou holí v rukou nevidomých.
Vždyť jsme se narodili stejní, stejným matkám a otcům a pili jsme ze společných prsou stejné mléko nevinnosti. 
Dítě vidí jen dítě, nevidí ani pravdu, ani rozdíly, ani samo sebe. 
Samotné lidství je pohledem ven, kde venku ve všem vidíme sebe a v sobě vidíme celý svět. 
Neboť ztrátou lidství je právě to, kdy jsme se stali vězni na vlastním opuštěném ostrově vytvořeného z našich požadavků a doktrín. 
A řada pustých ostrovů tvoří tu temnou říši spojenou v nevědomosti a v izolaci. 
Nic nezačalo a nic nekončí v nekonečnosti prostoru a vše izolované, upřednostňované, uchvácené, odcizené bude rozpuštěno a navráceno věčnosti. 
Tak ti bohatí najdou svou chudobu, ti zlí svou dobrotu a ti nemilovaní lásku. 
Neboť jsme zároveň bohatí i chudí, zlí i dobří, milovaní i zatracení. 
To pouze ochutnáváme na hostině Boha z přetékajících stolů hojnosti života.