Tento závěr I. části Postily nechť vyjasní některé otázky, které těsně souvisí s problémem praktického použití přednesených pouček.

Cesta k Bohu není nikdy pouhou technikou, podle níž by se dal zařídit život, je především, za stávajícího našeho poznání, jemným a náročným uměním.

Všichni lidé si sami připravují prostředí, ve kterém žijí. Pokud to činí záměrně, je to všem nám srozumitelné, např. výstavbou, technikou, zákonodár­stvím, politikou atd. Ale oni si připravují prostředí především svým vnitřním, na nižším stupni mravním založením, na vyšším sta­vem své mysli, jejími schopnostmi, jejím dosahem. Tak např. umě­lec, který má něco navíc oproti ostatním lidem, vytváří si prost­ředí, které odpovídá jeho uměleckým sklonům. Nábožensky založený člověk, pokud se dostal svou modlitbou za hranice mluvené modlit­by, nedokáže mluvit a myslet jako lidé, kteří této schopnosti ne­nabyli. Proto ztrácí všechny přátele, kteří nemíří za stejným cí­lem, i ve svém zaměstnání zaujímá změněný poměr ke spolupracovní­kům, ale je ještě dalek toho, aby si záměrně vytvořil prostředí, které odpovídá jeho růstu. Chybí mu při tom ještě spojující jed­nota pohledu, pomocí níž by poznal nutnost toho nebo nepotřebnost jiného (jako Pán Ježíš poznával), a proto naráží mnohdy bolestivě na prostředí, ve kterém žije.

Na osvě­covací cestě vydává člověk počet z přijatých hřiven jednak sous­tavně, že je vystaven zkoušce prostředím, ve kterém žije, jednak v určitých intervalech, jak dochází k poruše rovnováhy mezi nit­rem a skutkem. Je to vlastní postupné vycházení z lidství, které probíhá někdy prudčeji, někdy pomaleji. Všechno je způsobeno postupem osvěcovaného, přestože se to jeví jako trest shůry nebo nátlak zvnějška. Zde si můžeme uvést jen několik příkladů, na víc nám rozsah poznámky nestačí.

Kdyby se učitel snažil předat žáku takový stupeň modlitby, který si vyžaduje značný stupeň vnitřního umírání, způ­sobil by fyzickou smrt žáka.

Co se nepoučenému pozorovateli jeví jako nemilosrdné a nevděčné, to působí fakticky bla­hodárně na vnitřní růst vyspělého jedince. Vždycky mi zatanou na mysli slova sv. Františka Saleského: malý plamen ve větru hasne, silný se ještě více rozdmychá. Člověku, který si toho nezaslouží, aby pro jednostranné pochopení vývoje musel zůstat stát, musí být milosrdně odňat prostředek, kterým posiloval svůj jednostranný vývoj. Nezáleží na tom, že to pociťuje zprvu jako křivdu, že se cítí zbaven svobody.

Člověku nemůže být dopřáno, aby do nekonečna vzrůstalo jeho osvícení, protože kdyby tomu tak mohlo být, zaměnil by prostředek - osvíce­ní - za cíl - spojení. Přestal by stát o Boha. V tomto ohledu nám nemůže být dána úplná svoboda. Všechno se vyvíjí ke spojení s Bo­hem, čili jak řekl sv. Jan: Celý svět v těžkostech ku porodu pra­cuje, dokud ze sebe nezrodí Krista. Ještě dokonaleji nám totéž ukázal Pán Ježíš na kříži. Křesťanstvo sice správně pochopilo, že bez kříže není spásy, ale pohodlně přestalo toužit nést každý den svůj kříž a opřelo se bez hlubšího porozumění smyslu smrti o kříž Kristův. Ani Kristus, jak řekl správně Angelus Silesius, nedokáže nikoho spasit proti jeho vůli.

Stav spojení s Bohem se liší od stavu pouhého osvícení v tom, že osvícení je převzetí nějaké hřivny, daru za tím účelem, aby člověk ukázal, zda dokáže hospodařit v malém a nabyl předsta­vy o stavu spojení a tedy i touhy po něm, kdežto stav spojení je především trvalé vědomí sounáležitosti a závislosti osobního vě­domí na vědomí Božím, je to trvalé vycházení z podstaty Boží. Pán Ježíš, jednak svou smrtí na kříži, jednak podobenstvími, dokonale vyjádřil, kdy k němu může dojít. Teprve tehdy, když přechodný správce hřiven všechny odevzdá majiteli statku, ne dříve. No, a toto odevzdání hřiven, to je mystická smrt. K ní každého vycho­vává i ten nejsvětštěji žitý život.

Na očistném stupni jsou téměř všichni lidé a téměř nikdo nepřekročí za celý život očistný stupeň. Především proto, že se o to nesnaží, že neznají nebo neuznávají duchovní cíle. Pokud je znají a uznávají jejich potřebu a přesto se nedostávají výše, je to proto, že se nechápou dost velkorysého prostředku, jímž by se dostali kupředu nebo se jim nepodaří najít prostředek, kterému by dostatečně vě­řili. Nepřejdou-li při tom přes úroveň nepravosti v malém, budou pořád nepraví ve velkém a proto jejich pokrok zůstane bezvýsled­ný. Obyčejně nebývají schopni účinně a soustavně se modlit. Proto bývají sužováni zevními poměry. Z toho je sice vidět, že nevytvo­řili rovnováhu mezi modlitbou a úrovní zevního života, čili že zevní život předbíhá modlitbu, ale je také zřejmé, že už nejsou tuctovými případy, že už míří někam dále. Není-li už jejich před­ností modlitba, kdyby si aspoň předsevzali nějaký soustavný způ­sob odosobňování, kterým by doplnili účinnost modlitby, dostali by se nad úroveň očistnou. Kdo však se sice chápe soustavné a vyšší formy modlitby, ale při tom nedokáže přestat žít ma­licherným životem, nepřestane z malicherností dělat problémy a nepřestane si být sám středem zájmu, ten nemá nejmenší naději, že se dostane za hranice tohoto stupně. Nezapomeňme, že duchovní cesta od samého počátku je cestou ze sebe a od sebe k Bohu. Proto má na ní daleko větší čáku na vítězství ten, kdo je schopen se obětovat pro jiné, kdo není zištný. Dále má velkou naději každý, kdo se dovede pro cokoliv nadchnout a jehož nadšení hned neopadá. Proto vědci, umělci, lidé vášnivě čemukoliv oddaní a obětaví pracovníci všeho druhu, pokud nemají zakořeněné předsudky proti ces­tě, mají daleko blíže k Bohu než ostatní lidé.

Celá věčnost se nám promítá v čase a v prostoru, jedině odtamtud je tedy k ní přístup. Věčný život, to už není děj. Život v čase je spojkou mezi tupou bezdějovostí kamene a všeobsažnou bezdějo­vostí věčnosti. Nejde tedy na počátku o nic jiného, než abychom rozluštili děj vlastního života, zjistili, jak nás vede ke věč­nosti, co se skrývá za pouhým dějem. Klíč k tomuto pochopení je u většiny lidí právě ve snu, do něhož nemůžeme tolik rušivě zasa­hovat svou vůlí a proto nám může v daleko větší míře zobrazit ob­jektivní pravdu než život v bdělém stavu. To ovšem platí jen o začátku cesty. Později tomu musí být opačně a sen jako vodítko musí odpadnout. Neodpadne-li dlouho a drží-li si svou funkci, je to nezdravý zjev. Je to svědectví o tom, že buď člověk nerozluš­til význam snu a musí se tomu učit, nebo nepřevedl symboliku snu do symboliky denních událostí a chápe jen sen a ne denní skuteč­nosti, a proto nemůže být veden událostmi kolem sebe, nýbrž jenom snem. Ideálem je rozumět událostem jako jim rozuměl Pán Ježíš a zařídit se podle nich, umět z nich vyčíst, co máme dělat i ve svém vnitřním životě. Pak se celý život stává prostředkem, pomocí něhož mohu překonat dějový způsob života.

Na osvěcovacím stupni je toto porozumění lidskému životu absolutně potřebné.

Naopak, kdyby člo­věk dosáhl toho, aby Bůh k němu směl mluvit skrze všechno, byl by přechod do spojovacího stupně dokonale připraven, smrt na kříži by byla lehkou záležitostí. Obraz, symbol tohoto světa, by odpadl jako pouhá skořápka, kterou fakticky také je.

Dlouho člověku trvá, než se naučí zacházet s vůlí tak jemně, jak mírně jedná duch Boží s člověkem. Vůle Boží se nám jeví jako neodolatelné tažení, objevíme-li ji, vůle lidská se má tady jevit jako jemná, všechno mimo Boha pomíjející pozornost neoděná slovy. Čistá bezeslovní vůle, čisté nazírání nebo čisté lpění. Je to především, a toho si buďme vědomi, dokonalý odvrat od sama sebe.

Život lidský však musí vést každého kupře­du. Proto není nic přirozenějšího, než že náš život mimo modlitby je pokračování téže cesty, kterou jsme nastoupili v modlitbě. My máme sice víru v život, vážíme si jej, máme jej rádi, ale nevěří­me, že je to nejmocnější prostředek k poznání věčného života, už proto, že z věčnosti neustále vyplývá, že je s ní v ustavičném tajném spojení. V tomto bodě je už naše spojení dokončeno. Bohu­žel, je to spojení shora dolů, a na nás se jen chce, abychom se po tomto žebříku dostali zpět, zdola nahoru, nic víc. Vždycky však po tomto a nikoliv po jiném žebříku. Nepomůže nám, že vyře­šíme všechny problémy modlitby. Modlitba je jen jedna stránka ži­vota. Všimněte si, že Pán Ježíš ukazoval cestu celým svým životem nejen modlitbou, nejen některým osamoceným prvkem života, třebas odříkáním. Na osvěcovací cestě se musí proto definitivně skonco­vat se službou dvěma pánům, se službou lidskému životu jako pros­tředku sloužícímu člověku a na druhé straně uvnitř tohoto života se službou Bohu nějakým odříkáním nebo modlitbou. Nutno docílit jednotu vůle ve veškerém počínání. Má být totožná s vůlí, kterou projevujeme při modlitbě. Pak nebude rozporů mezi modlitbou a zevní činností, pak stupeň modlitby nebude podlamovat naši čin­nost. Přestaneme hledět na modlitbu jako na něco výjimečného a na ostatní život jako na něco podřízeného, podřadného.

Potom ale je třeba, aby to, co se zavedlo v samotě, přešlo do života, protože páry dvojic, na nichž je pos­taven lidský život, mají až dokonce osvěcovací cesty svou úlohu, třebaže ne aktivní nebo pozitivní, nýbrž často pasivní a negativ­ní. Pán Ježíš však řekl, že neměl nikoho ztratit ze svých apošto­lů, protože všechny mu svěřil Otec a všechny měl přivést k Němu. Doslova tak je tomu s lidskými vlastnostmi. Nemáme ani jednu ztratit, kromě funkce zla (Jidáš), té bude třeba jen před smrtí, nikoliv po ní. Všechny naše vlastnosti nám svěřil Otec, všechny k němu máme dovést. V tom tkví potřeba harmonického a všestranné­ho rozvoje celého člověka.

Pán Ježíš předvídal, že před konečnou smrtí se nikdo neobejde bez velké krize. Kdo však se dovede opřít o zkuše­nost Páně, má úkol velice ulehčen. Je-li vaší duši smutno až k smrti, radujte se, neboť vaší nesvobody je namále. Před vámi bylo takhle smutno Pánu Ježíši, když vstoupil do Getsemanské zah­rady. Je vám smutno proto, že překonáváte lidství, na které jste si zvykli, že otevíráte vrata svého vězení, které dobře znáte, že odkládáte dětský šat, ze kterého jste vyrostli. Už nikdy se ne­vrátíte do svého dětství, ve kterém jste zažili přece mnoho krás­ných chvil. Pokud je toho člověk schopen, měl by si hned od po­čátku stanovit pokud možno jasně svůj cíl. Jak to má učinit, když dosud neví, kdo je to Bůh a co je to stav spásy? O nebi, které si lidé představují jako nějaké místo se dovídá od kosmonautů, že je právě takové jako země. Na štěstí na počátku cesty se obejde bez všech těchto pojmů. Může si říci: Dodnes jsem žil pro tento život, který končí. Vynakládal jsem všechno, abych v něm dobře obstál. Totéž činili se mnou mí vychovatelé, rodiče a učitelé. Podnikali jsme všechno možné, abych obstál ve všech zkouškách života a mohl přispět svým podílem vědomostí a práce k prospěchu ostat­ních lidí. Zabezpečil a budu zabezpečovat tento život i nadále, ale než jako nutnou základnu pro vstup do věčného života. Jestli­že dosud sloužil tento můj život jen pro krátké období a vyžado­val si tolik péče, oč více si vyžaduje pozornosti, má-li sloužit za pevný základ pro celou věčnost. Pevně stát na půdě země, to je podmínka sine qua non (prvořadá). Dám do pořádku všechny své vztahy k světu, aby byly bez třenic a pokud možno bez rozporů a budu dodržovat tuto základnu ve zdraví a v pořádku, aby byla neustále připravena k letu do věčnosti. Nepovažujte za službu dvěma pánům, když dáváte všechno, co od vás chce svět, světu, a vše, co od vás chce Bůh, Bohu. Především Bůh si přeje, abyste žili jako lidé, neboť jen jako takoví můžete dojít k němu, i On si přeje, aby váš lidský život byl dobrým odrazovým můstkem na cestě k němu, ba samotný lidský život už je touto cestou a může se jí stát v plném slova smyslu, jestliže je vědomě užívaným prostředkem k dobývání království Božího. Čím se tedy máte lišit od světského člověka? Světský člověk si hledí zařídit svůj život tak, aby mu skýtal co největší zabezpečení klidu a spokojenosti, někdy dokonce zadostiučinění, že je to život užitečný pro celek nebo aspoň pro nejbližší okolí. Člověk duchovní dbá toho, aby mu světský život nekladl překážek na jeho vyšší cestě. K tomuto bez­podmínečně potřebuje klid a naprosto nutně i prostředí, ve kterém by mohl uplatňovat své zkušenosti z duchovního růstu. Kdyby neměl tuto druhou možnost, nastávala by nerovnováha mezi jeho vnitřním a vnějším životem. Nemá-li možnost dobyté a vyzkoušené jiným předávat, nemá místa na tomto světě. Jen je třeba, aby byl při tom opatrný jako had a prostý jako holubice. Jeho zevní život se musí stát stejně důležitou součástí cesty k Bohu, jako vnitřní život. Je třeba tedy lidem kázat o svých cílech a vnucovat jim vlastní zkušenosti? To by bylo to nejhorší, co bychom mohli učinit. Jsem-li rozumně myslící člověk, dovedu si představit kolik rozpo­rů bych způsobil v myslích svých bližních. Mohu však a dokonce musím žít vedle ostatních, jak mi velí mnou pojatý cíl, aby se můj život stal na každém kroku prostředkem k nabytí věčného živo­ta. Stačí, že usiluji o tuto jednotu prostředků a cíle. To je to nejlepší, co mohu učinit pro své okolí, tak si mohu soustavně ověřovat, zda mé vnitřní výsledky jsou správné. Připadá-li lidem kolem mne, že jsem jim aspoň stejně prospěšný jako ostatní, mohu být pro začátek spokojen se svým vnitřním životem. Nejsem-li v jejich očích platným členem společnosti, nejednám správně ani ve svém vnitřním životě. To ovšem neznamená, že ve všem jednám jako oni, že se jim přizpůsobuji v jejich špatnostech a nepravos­tech. Nemohu zůstat především malicherný a nedůtklivý, urážlivý a vším dotčený, nemohu být bezohledný a nemohu trpět jejich bez­ohlednost vůči sobě i jiným, nemohu být pohodlný a líný atd. Tak se mohu stát jejich duchovním vůdcem. Neosvědčuji-li se ani v těchto denních drobných záležitostech, není naděje, že se os­vědčím ve velkých cílech. Kdo je nepravý v malých věcech, bývá nepravý i ve velkých. Dosahuji-li pravosti i v malých věcech, hodně jsem učinil pro vnitřní rovnováhu. Jak se naučíte milovat Boha, nebudete-li umět milovat svého bližního, kterého máte před sebou. To vaše škola lásky a trpělivosti, to je vaše rozdávání tohoto nejlepšího, co jste vnitřně získali. Zdarma jste dostali, zdarma dáváte dále. To je jednota počínání, to je váš apoštolát. Budete-li takto obezřetně jednat, nebudete dříve jati než těsně před smrtí na kříži a tu budete vědět, že se tak muselo stát, ne­boť je o tom psáno v Písmech. To už bude chvíle vašeho osvoboze­ní. Pán Ježíš nám dává ještě další rady. Abychom nebyli ctižádos­tiví, abychom neusilovali o přední místa ve světě, abychom se v ničem nevyvyšovali nad ostatní. Čím dále tím lépe budeme pozná­vat, jak nám všichni slouží, aniž o tom vědí, jak všichni podporují a korigují stejně nevědomě náš vnitřní růst. Zasluhují si za to naší vědomé služby. Nebýt jejich nevědomé služby, nemohli bychom dospět do věčného života. Tak vznešeného cíle můžeme do­sáhnout jen za spolupráce se všemi lidmi, s celou lidskou společností. Není třeba, aby o tom věděla, ale je zapotřebí, abychom o tom věděli my a chovali se podle toho. Máme umět využít cílů společnosti pro cíle věčné s tím rozdílem, že mnohé cíle svět­ských lidí nám jsou prostředkem. Nezapomeňte však, že jednáte s jedovatými hady a s krvežíznivými tygry právě jako s ovečkami a holoubky. Nedejte se uštknout nenávistí a zlobou, nenechte se uspat láskyplným vrkáním a idylickým mečením na vydatných pastvištích. Bděte stejně při políbení jako při bodnutí. Postup je otevřen jen pro bdělé. Vám se přece náklonnost i odpor už musí jevit jinak než lidem, kteří se těmito city dají unášet. Nežeh­rejte však, že nevidíte všechno kolem sebe osvíceně. Kdybyste správně všechno rozeznávali, ke všemu měli po ruce osvícení, ze všeho byste museli vyvozovat důsledky, ve všem byste museli být tohoto osvícení poslušni. Kdo není svého osvícení poslušen, ztrá­cí je. To je hospodaření nebo mrhání osvícením. Jen z lásky je vám dáváno málo hřiven. Čím více byste jich dostali, tím více byste museli z nich nahospodařit. Budete-li poslušni toho mála poznání, které máte, porostete svými chybami a budete si vážit plnosti věčného života, který se vám nabízí. Nemějte hadům za zlé, že jsou jedovatí a tygrům, že jsou krvežízniví, ani si pří­liš nevažte něžnosti holubů. Všichni vyjadřují jen svou přiroze­nost, kterou jim přece nemůžeme mít ani za zlé ani za dobré. Chy­bou vaší by však bylo, kdybyste s ní chladně nepočítali. Jste s nimi zatím v jedné kleci lidství, v čase, v ději, v prostoru. Pozor na to, Pohybujte se s opatrností člověka, který se ocitl v džungli. Nepodceňujte nikdy svých rozumových a citových schop­ností. Ony jsou také od Boha. Sahejte vždycky po vyšších schop­nostech až když vyčerpáte všechny lidské prostředky, jinak také nemáte právo být vyslyšeni. Nebuďte však úzkostliví. Dělník má právo na svou mzdu (Mat. X, 10). Vaší největší ochranou je pocti­vost vaší duchovní práce. A všechno se postupně stane touto duchovní prací, od zavazování tkaničky až po vnitřní modlitby. Jen co pochopíte všechny vztahy a sounáležitosti. Zachováte-li všechnu lidskou bdělost a budete-li své povinnosti plnit jakoby byly všechny dány od Boha, nemusíte se zatěžovat starostmi. Přesvědčíte se, že čeho byste se měli lidsky právem nejvíce obávat, to projde mimo vás, aniž se vás to dotkne.

            A závěrečné rady by zněly takto.

            Nezapomeňte nikdy, že všechno, co máme, je od Boha. Když mu něco dáváme, vracíme mu jen to, co je jeho a co nám bylo propůj­čeno. Na otázku, proč nám to bylo propůjčeno, umíme každý dát od­pověď podle stupně svého poznání. Do jaké míry dovedeme tuto otázku zodpovědět, do takové míry máme povinnost být Bohu za všechno vděčni. Také zde musí být rovnováha, nechceme-li se zby­tečně divit, proč se cítíme opuštěni: "Neodejdeš odtud, dokud nesplatíš posledního haléře." To neznamená si všechno odsloužit, ale všechno umět odevzdat, od koho jsme to přijali. Abraham dokázal obětovat svého prvorozeného syna, také my jednou musíme dos­pět tak daleko, že odevzdáme všechno, co máme. Neučiníme-li to, nakonec padneme mrtvi jako oni dva manželé, kteří sv. Petru zap­řeli kus pozemku a jako padají mrtvi všichni lidé dodnes, kteří nedovedou moudře žít a nedovedou se smířit s tím, že dostatečně dlouhý život je nám dán všem bez rozdílu k tomu, abychom všechno postupně odevzdali, co jsme k němu dostali k dispozici. K opravdovému vítězství však nestačí vše odevzdat, co jsme přijali, ný­brž napřed hospodařit s přijatým. To je přece smysl života, že neodevzdáme jen přijatou hřivnu, nýbrž že přineseme užitek mnohonásobný. Také zde má být zjednána rovnováha mezi aktivitou a pa­sivitou. Ta vypadá na každém stupni jinak a klíčem k jejímu správnému rozluštění je dobrá vůle.

Přivítejme tedy Velikonoce s radostí jako součást své cesty k Bohu, kterou je každý lidský život ať o tom dotyčný jedinec ví nebo neví. Přeji plné prožití Velikonoc.