Lidé, kteří nedokáží vnímat a "dešifrovat" mimoslovní signály jsou při komunikaci v nevýhodě. Řeč těla je mnohem upřímnější než to, co říkáme ústy, takže bez doplňkových informací z řeči těla mnohem hůř rozlišujeme, je-li k nám ten druhý upřímný a jak to s námi myslí.

Základní mimika a gesta jsou stejná, bez ohledu na národnost. Indiáni, australští domorodci, afričané či indové - všichni "hovoří stejným jazykem těla". Ovšem jsou i rozdíly, dalo by se říci dialekty. Kývnutí pro nás znamená souhlas, zavrtění hlavou znamená ne. Ovšem Bulhaři, případně Indové to mají obráceně.

V některých věcech to vypadá až záhadně. Proč třeba v naprosté většině případů muži navlékají do rukávu nejprve pravou ruku, zatím co ženy levou? Případně proč funguje "hříčka" na rozpoznání leváka od praváka: Když sepnou ruce, pravák má pravý palec přes levý, levák naopak - toto gesto funguje i u "předělaných" leváků, kteří jinak dominantně používají pravou ruku.

Ukazuje se, že na rozdíl od řeči jsou gesta a mimika velmi konzervativní. Zajímavým dědictvím z pravěku je například smích, který původně vyjadřoval hrozbu. Vědci zjistili, že schopnost smíchu a míra naší spontánnosti je dána naší vyrovnaností. Neurotici nerozumí prakticky vůbec legraci. Dá se říci, že kdo se neumí opravdově smát, je na tom velmi špatně. Známé je i to, že při stresu je většinou obtížné odhalit zuby. Prý i známý úsměv Jimmyho Cartera během jeho prezidentování ztratil mnoho ze své velikosti. Na druhé straně s tím souvisí i potřeba "ukázat zuby" v situaci ohrožení, čímž se vracíme k dědictví našich opičích předků.

Zajímavé je, že s rostoucím společenským postavením a také s věkem dochází k omezení řeči těla. Když třeba dítě lže, má tendenci zakrývat si ústa rukou. V dospělosti tento podvědomý pohyb člověk omezuje a nedokončí jej, případně jej nasměruje jinam (poškrábe se třeba na nose). Stějně omezujeme i jiná gesta, i když tělo nelže ani potom. Místo toho se třeba častěji koušeme do rtů. Lež se také pozná, pokud se k nám někdo přiblíží hodně blízko a díky tomu jsou zřejmé mikrosignály, které se kontrolují jen velmi obtížně: zvednutí obočí, cukání koutků úst, zužující se zorničky a pod. Na tyto velmi slabé signály ale často reaguje naše podvědomí. Tento "šestý smysl" mají vyvinutý především ženy, obzvláště ty, které mají děti. Je to dáno tréningem, protože matky komunikují s dětmi v prvních letech prakticky výhradně řečí těla.

Usilovným tréningem se dá falšování řeči těla přece jenom nacvičit, mistry v tom jsou herci, ale také politici. Pro obě profese je životně důležité umět předstírat i řečí těla.