Jsme nejen obtěžkáni, ale i požehnáni velikou zodpovědností svobodné vůle - mocí volit. Naše budoucnost je z větší části předurčena volbou, kterou děláme nyní. Okolnosti nemůžeme vždycky držet pod kontrolou, ale můžeme volit a také volíme, jaká bude naše odpověď na to, co před námi vyvstává. Tím, že znovu nabudeme moci volit, nalézáme odvahu žít v tomto světě plným životem.

Zrcadlová hladina rybníka, lesknoucí se jako naleštěné sklo, se nám postupně vzdalovala, až nakonec zmizela; to už jsme vyšplhali na nevelkou vyvýšeninu. Chvilku poté se stezka začala rozšiřovat a pak se rozdělila do tří směrů.

"Teď buď chvíli vůdcem ty," pravila Moudrá.

"Jenomže já nevím, kam jdeme!"

Pohlédla na mě a usmála se. "Takovéhle přesvědčení je sice zajímavé, Poutníku, ale já myslím, že vždycky víš, kam jdeš, ať už jsi si toho vědom, nebo nikoliv. Takže kterou cestu vybereš?"

"Bude v tom nějaký rozdíl?"

"Myslíš ve výsledku? Vůbec ne," odpověděla. "Všechny cestou vedou nakonec ke stejnému cíli. Avšak jedna z těchto stezek třeba vede do zeleného údolíčka, druhá na skalnatý vrchol a ta třetí do temného lesa. Nemůžeš si být jist, kam která cesta ústí - a přesto musíš volit."

Usmál jsem se na ni. "Začínám mít dojem, že směřuješ k nějaké pointě." "Vyber si cestu. Potom si promluvíme."

"Dobrá. Pak tedy pojďme tudy," řekl jsem a ukázal na jednu z cest.

"No tak!" pronesla, jako by mě neslyšela. "Vybereš si už?"

"Vždyť už jsem volil! Vybral jsem si tu prostřední cestu."

A ona znovu promluvila, jako by se jí k uším můj hlas vůbec nedonesl: "Náš společný čas je omezen, Poutníku. Navrhuji, abys už volil, ať se můžeme vydat dál."

"Ale já..." Potom jsem najednou pochopil a vykročil jsem po prostřední z cest.

"Přesně tak! Zákon volby nám říká, že rozhodnutí se nedělají prostřednictvím slov, ale činů." Potom pokračovala: "Svobodná vůle značí, že si můžeš vybrat - buď se přidržíš zákonů, jež promlouvají v hloubi tvé intuice, anebo pustíš ze řetězu různé pohnutky, obavy a zvyky, ať si dělají, co jim libo. Jestliže se ve prospěch okamžitého uspokojení někdy vzepřeš vyšší moudrosti nebo si jí nebudeš všímat, následky téhle volby tě nakonec přivedou zpátky k sepětí se zákony Ducha. Jedna volba tě dovede na cestu zalitou sluncem, kdežto jiná k překážkám a zkouškám, které tě posílí a poučí - všechno člověku po svém nějak slouží."

"Nedá se říci, že bych měl pokaždé pocit, že jsem si určitý směr v životě vybral sám. Leckdy mi to připadá spíš jako osud."

"Většinu rozhodnutí ti diktuje vlastní podvědomá moudrost. Tvůj "vnitřní vědoucí" má více informací nežli tvé vědomí, takže se mnohdy stává, že aniž víš proč, přilákáš do svého života lidi nebo zkušenosti, o které vědomě nestojíš, ale kteří přispějí ke tvému nejvyššímu dobru a poučení."

"Ale co třeba ti chudí, zneužívaní, hladoví?" Chceš mi snad tvrdit, že si tenhle úděl, to utrpení, sami zvolili?"

Moudrá se zastavila a upřela pohled do houstnoucích lesů před námi. "Bolest má mnoho tváří; i zámožný člověk ví, co je to trpět. Jediné, co může člověk udělat, je, že si z určitého okruhu okolností, jež má v dané chvíli k dispozici, vybere tu nejlepší variantu - volbu týkající se života, lásky, služby, spojení s ostatními. Ovšem bez ohledu na to, co ti život servíruje, ty a jenom ty musíš volit, jak vnitřně zareaguješ - můžeš se bránit osudu, mít na něj vztek a naříkat si, anebo se k němu dokážeš postavit čelem a sevřeš ho v náručí - a tím vyjdeš vstříc okamžiku."

"A co třeba ti, kteří si vyberou nepohodlí nebo strádání, protože pečují o jiné?"

"Jestliže si ochotně zvolíš variantu, že ve prospěch dětí, milovaných lidí či někoho jiného odsuneš stranou své osobní tužby, vyjadřuješ tím duchovní akt sebeobětování. Cítíš-li se však přitom jako mučedník, je čas celou situaci přehodnotit. Tím, že si na sebe člověk bere příliš velkou zodpovědnost za ostatní, je leckdy připravuje o poučení, o životní lekce, jež mají svůj počátek ve volbě, kterou dotyční učinili. Těm, kdo trpí, je zapotřebí našeho soucítění a podpory, ale pokud za ně neseme jejich břímě, okrádáme je tím o sílu a sebeúctu."

Pak jsme mlčky stoupali po stezce nahoru a já jsem uvažoval o jejích slovech. Znenadání mi hlavou bleskla další myšlenka: "Jsou období, kdy přemítám o různých volbách, které jsem udělal - o svých vztazích, o práci..." Moudrá mi skočila do řeči: "Až se vrátíš domů, radím ti, abys požádal svou ženu o rozvod."

"Cože? O čem to mluvíš?"

"Proč se nerozvést? Máš tu moc udělat to kdykoliv. Stačí, když zatelefonuješ právníkovi a..."

Nyní zase byla řada na mně, abych ji přerušil: "Tohle bych ale přece nemohl!"

"A to proč?"

"Protože by to způsobilo spoustu bolesti. Mé ženě. Dětem. I mně samotnému. Ve financích by nastal hrozný zmatek. A kromě toho, když jsme se brali, učinil jsem slib. Uzavřel jsem smlouvu. A co děti - jaký bychom jim tím dali příklad?!"

"Takže jsi v pasti!" řekla.

"V žádné pasti nejsem!"

"No, rozhodně to vypadá, jako bys byl," pronesla lehkým tónem. "Uvedl jsi mi tady řadu důvodů - a jsem přesvědčena, že to byly velice dobré důvody -, proč o rozvod požádat nemůžeš. Ale teprve, až znovu získáš sílu svůj vztah ukončit, dokážeš se mu plně odevzdat. Teprve tehdy si dokážeš se vší vášní zvolit, že zůstaneš ženatý, místo abys v manželství "musel" setrvat, ať už z kteréhokoliv důvodu. Chápeš to?"

"Ano," odpověděl jsem s úsměvem. "Myslím, že ano."

"A nemluvím teď jenom o vztazích," řekla. "Tohle se týká i tvé práce, tvých přátel, místa, kde žiješ, a tvého života."

"Tomu nerozumím."

"Stejně, jako se někteří lidé, kteří zapomněli, že disponují možností volit, cítí být polapeni ve vztahu, jiní zase mají pocit, že je polapil život, okolnosti. A všechno musí být pro ně nesmírně bolestné, dokud v sobě neseberou vůli, kuráž a sebeúctu, aby volili nanovo."

Pak ještě pokračovala: "Dokud si neuvědomíš, že máš tu moc říci ne, nikdy nedokážeš říci skutečné ano. Svým vztahům. Své práci. Svému životu. Čemukoliv. Nemusíš čekat, abys udělal pozitivní, posilující změny. Nemusíš chodit do školy, nemusíš chodit do zaměstnání, nemusíš jít do války, nemusíš se ženit ani mít děti ani se chovat podle toho, co od tebe očekávají nebo po čem touží jiní. Nemusíš vůbec nic. Jenom rozpoznat, že každý čin nebo každá nečinnost má své důsledky a že tvá ochota tyhle důsledky přijmout ti dává sílu a svobodu, aby sis zvolil, kdo jsi, kde jsi a co uděláš. V tom okamžiku se život mění z povinnosti v požehnanou možnost. A právě v tom okamžiku se dějí zázraky."

Cesta, kterou jsem vybral, nás zavedla hluboko do lesa, pod hustý baldachýn voňavých stromů. Na tomto chráněném místě, kde nám nad hlavou jen vítr ševelil ve větvích, Moudrá vyřkla svá poslední slova o zákonu volby.

"Když si uvědomíš, že máš tu moc volit a v kterékoli chvíli změnit směr, jímž se ubíráš, aniž by se tě týkaly nějaké ideály nebo tlaky zvnějšku, bude to, jako by ses po dlouhém ponoření do mořských hlubin vymrštil nad hladinu. Tato moc tě může opojit, jelikož poznáš, že pro tvou současnou situaci existují lákavé alternativy. Možná začneš mít pocit, že toužíš změnit svůj vztah, kariéru nebo jakoukoli jinou oblast svého života, jež ti připadá obtížná či deprimující. Je možné, že před tebou vyvstanou nové volby, které budou vhodné a leckdy i dávno potřebné, ale hrdinství volby často spočívá v tom, že převezmeš zodpovědnost za to, kde jsi právě nyní a zcela záměrně a v plném rozsahu, s větším zaujetím a vášní se na ní budeš podílet."

A Moudrá mluvila dál: "A čím více si budeš vážit zákona volby, tím více se ve tvém životě prosadí jasný záměr, budeš svůj život vytvářet - a místo abys hloubal nad tím, zda jdeš po správné cestě a s tou pravou osobou anebo zda se věnuješ té pravé práci, každičký den si díky volbě prožiješ, a to ve vší plnosti."

Úryvek z knížky Zákony Ducha, Dan Millman