Závěrečná část ukázky z knihy M. Eliade: Mefisto a androgyn.

Světlo a čas

Teď se zmíním o jedné současné zkušenosti. W. L. Wilmhurst, autor knihy Contemplations ji zažil ve vesnickém kostele při Te Deum. Povšiml si, že „ze spár dláždění chrámové lodi z jeho strany vychází namodralý kouř. Když jsem se podíval pozorněji, viděl jsem, že to není dým, ale něco jemnějšího, nepostižitelnějšího – nějaká jemná mlha světelné povahy (selfluminous), fialové barvy, zcela odlišné od fyzické páry [...]. Myslel jsem si, že jde o optický klam nebo chvilkovou iluzi, a proto jsem zaměřil svůj zrak o kousek dál, ale i tam byla stejně jemná mlha [...]. Povšiml jsem si překvapující věci. Mlha se rozprostírala podél zdí až ke střeše budovy, ale i za ní. Mohl jsem vidět krajinu skrz zdi. [...] Současně jsem spatřil všechny body svého těla a nejen svýma očima [...]. Navzdory této tak intenzivně vnímané schopnosti jsem neztratil spojení s fyzickým okolím ani své smyslové schopnosti [...]. Cítil jsem nepopsatelné štěstí a pohodu. Ve stejný okamžik se modrá a zářivá mlha, která mě i okolí obklopovala, proměnila ve zlatou gloriolu, v nepopsatelné světlo. [...] Toto nazlátlé světlo, jehož fialový opar se teď zdál jako závoj či vnější lem, se proměnilo v obrovskou zářivou kouli [...]. Nejúžasnější ale bylo, že paprsky a světelné vlny, celý prostor této fotosféry i velká hlavní koule byly plné živých bytostí [...]. Celý prostor vyplňoval jeden souvislý organismus, jediný organismus, a přesto složený z nekonečného počtu jedinců [...]. Viděl jsem, že v kostele, kde jsem byl, bylo těchto bytostí na miliardy; viděl jsem, že mnou i ostatními procházejí bez potíží [...]. Nebeský zástup procházel tímto lidským shromážděním, jako se vítr prohání mezi stromy“.¹¹⁹

Přerušuji úryvky tohoto podivuhodného vyprávění; následující stavy jsou zajímavé spíše z pohledu fenomenologie této mystické zkušenosti obecně. Zvláštností tohoto zážitku je, že nebyl náhlý, ale rozvíjel se v čase. Nešlo o spontánní osvícení, ale o přechod z namodralé mlhy podobné kouři k fialové páře až nakonec ke zlatému a oslňujícímu světlu. Vize stále měnila povahu: na začátku vyplňovalo prostor fialové světlo rozlévající se do všech stran. Autor viděl do všech směrů, viděl skrze zdi, nad kostel, za vesnici. Po této zkušenosti pocítil nevýslovné štěstí a pohodu a v tomto stavu duchovního klidu světlo zezlátlo a spatřil středovou kouli a pak miliardy duchovních bytostí.

Po této vizi následovala další, kde všechno, co náleželo času a prostoru, zmizelo z jeho vědomí a zbyly jenom „věci nevyslovitelné a věčné“. Vědomí, jak píše, „překročilo svou poslední hranici a přešlo do beztvaré (formless) a nestvořené oblasti“. Potom si už neuvědomoval okolní fyzický svět, ale tento únos netrval dlouho. Když opět nabyl vědomí, Te Deum ještě neskončilo. Lze si povšimnout rychlého přechodu od jedné vize k druhé, od pocitu fyzického světla k vnímání čistého, transcendentálního světa mimo čas a prostor. Jako překotné mystické zasvěcení, které rychle prochází svými etapami.

Podobnou zkušenost, třebaže stručněji, vypráví Warner Allen v knize The Timeless Moment (1946); odehrála se mezi dvěma tóny Beethovenovy Sedmé symfonie bez přerušení poslechu hudby. Zde je popis Warnera Allena: „Zavřel jsem oči a spatřil stříbrné světlo mající podobu kruhu se zářivějším středem. Z kruhu se stal světelný tunel vycházející ze vzdáleného slunce a ústícího do srdce Já (the heart of the Self). Rychle a jemně jsem byl tímto tunelem unášen, a jak jsem postupoval kupředu, přecházelo stříbrné světlo ve zlaté. Měl jsem pocit, že získávám sílu z neomezeného moře energie, a pociťoval jsem rostoucí klid. Světlo ještě nabylo na intenzitě, ale nebylo oslepující nebo znepokojující. Dospěl jsem k bodu, kdy čas a pohyb přestaly existovat [...]. Byl jsem ponořen ve světle vesmíru, v zářivé realitě jako oheň poznání, ale nepřestal jsem být jedním a sám sebou; byl jsem pohlcen jako kapka rtuti ve všem, a přesto oddělen jako zrníčko písku v poušti. Klid, který přesahuje chápání, a chvějící se tvořivá energie jsou ve středu [...], tam, kde jsou všechny protiklady usmířené.“¹²⁰

Význam této zkušenosti je především metafyzický: ukazuje paradoxní stav způsobu bytí v čase a současně mimo čas, jakousi coincidentia oppositorum; autor si uvědomuje sám sebe a současně je ponořen do všeho, raduje se z osobního i transcendentálního vědomí a má současně zjevení ontologického středu, Urgrundu, kde se protiklady smiřují. Úvod k tomuto zjevení – světelný tunel, který spojuje Já se vzdáleným sluncem – by zasluhoval samostatné pojednání. Musím však přejít k dalšímu neobyčejně poučnému textu, protože jeho autor je svědomitý pozorovatel a současně zkušený člověk. C. H. M. Whiteman, profesor matematiky na universitě v Kapském Městě, se důvěrně seznámil s metafyzikou a mystickou theologií Východu i Západu a současně osobně prožil nejrůznější parapsychické stavy.¹²¹

Ve dvaceti osmi letech měl tuto zkušenost. Během noci, ale nikoli ve snu, cítil, že „se odděluje“ od těla a velmi rychle se vysoko vznáší. „Náhle, bez jakékoli změny, se mi otevřely oči. Nahoře, přede mnou, a přesto ve mně, okolo mě i já sám, všude byla gloriola archetypálního světla. Nic nemohlo být skutečnějším světlem, protože z tohoto světla ostatní vznikala. Není to obyčejné, hmotné světlo, ale tvořivé světlo samotného života proudícího láskou a pochopením a vytvářejícího ostatní životy ze své základní látky [...]. (Ponechávám stranou rozbor, který se přímo netýká našeho tématu.) Daleko, dole, stejně jako lze pozorovat věci až do okamžiku, než se člověk odvrátí, se něco podobalo povrchu země. Trvalo to jenom chviličku, ukázkový pohled k upřesnění obrovské výšky, do které se vznesla duše, a blízkost slunce.

Jak popsat tento zdroj? Jak popsat jeho směr? Třebaže směřoval nahoru a dopředu, nešlo o geometrický směr a spojení s čímkoli, ale o absolutní směr vlastní archetypální podstaty. Byl to zdroj života a pravdy, byl to zdroj všech myšlenek o životě a pravdě – a přesto projeven v tomto prostoru.

Náhle a bez jakékoli změny směru jsem světlo spatřil v jediném bodě. V něm byla představa dvanáctky; ne dvanáctky, s níž lze počítat či se objevuje dělitelná základními veličinami, ale nicméně představa dvanáctky, která vstupuje do všech našich představ o dvanáctce; nepochopitelná, kromě Boha. Když jsem procházel tímto světlem [...], dospěl jsem k archetypální představě otce. Zásahem Já však začalo pochopení a poslušnost blednout a temnota ducha nepozorovatelně zaujala své místo. Na okamžik se mi zdálo, že na nějaké nižší úrovni vidím znázornění pojmu sedm: ale bylo to objektivní, nebo si ji vynutila představivost? Nemohu to rozlišit. Potom se do těla opět vrátilo vědomí.“¹²²

Chtěl jsem zakončit tímto zážitkem, v němž se objevuje číslo dvanáct – s nímž jsme se už setkali ve snu amerického obchodníka. Přesnost a bohatost tohoto vyprávění jsou pozoruhodné: je vidět, že autor je matematik a že četl filosofická a theologická pojednání. Z toho, co říká o vnímání světla, o směru zdroje světla, o zdroji myšlenek života a pravdy, lze usoudit, že nepřesnost a mlhavost, s nimiž jsou popisovány některé podobné zážitky, vyplývají především z nedostatku filosofického vzdělání jejich autorů. Co předkládají jako „nepopsatelné nebo nepochopitelné“ se neprojevuje na obsahu prožitku, ale na filosofické průpravě vypravěče. Na rozdíl od jiných moderních příkladů, které jsem uvedl, je to zážitek člověka věřícího a filosofa. Jde o extázi člověka, který byl už dobře poučen zkušenostmi o „vyjití z těla“ – a který byl duchovně připravený svou náboženskou vírou a filosofií. Proto – podle toho, co tento autor uvádí – neznamenalo toto setkání s božským světlem zlom v jeho životě jako například u Buckeho; pouze prohloubilo jeho víru a filosoficky ho osvítilo.

Závěrečné poznámky

Zkoumal jsem různé víry a prožitky světla, které se objevují téměř všude na světě a jsou nedílnou součástí rozmanitých náboženství, ale i nenáboženských názorů na svět.¹²³ Pokusím se teď ukázat, v čem se tyto zkušenosti podobají a v čem se liší. Především je důležité rozlišit osobně vnímané světlo a světelné jevy, které objektivně pozorovaly jiné osoby. V indické, íránské a křesťanské tradici jsou obě skupiny nedílně spojené; odůvodnění, která lze k této vzájemnosti uvést, jsou naprosto podobná: božstvo (či v Indii bytí), které je tímto světlem či toto světlo vyzařuje, mudrci (Indie) nebo ti, kdo dosáhli unio mystica, toto světlo vyzařují (Bhagavadgíta, bhakti, šamanismus).

Rozmanitost tohoto osobního prožitku světla je neobyčejně rozsáhlá. Přesto lze rozeznat některé nejčastější typy:

1. Existuje tak pronikavé světlo, že okolní svět se rozplývá – a ten, jemuž se zjevuje, je oslepen. To je například zkušenost svatého Pavla na cestě z Damašku stejně jako u mnoha svatých – nebo až do určitého bodu u Ardžuny v Bhagavadgítě.

    

2. Existuje světlo, které proměňuje tento svět, ale nepotlačuje ho: zkušenost velice intenzivního nadpřirozeného světla, které prozařuje až k hlubinám hmoty, ale ve kterém tvary zůstávají. Je to druh rajského světla, které ukazuje tento svět takový, jaký byl ve své prvotní dokonalosti – či v židovsko-křesťanské tradici takový, jaký byl před pádem Adama. Do této kategorie patří většina světelných zážitků křesťanských i ostatních mystiků.

    

3. Dosti podobné tomuto typu zkušenosti je osvícení (quamanek) eskymáckého šamana, které mu umožňuje vidět do velké vzdálenosti, ale i vnímat duchovní bytosti; nebo je to pohled, dalo by se říci mimosítnicový, který dovoluje vidět nejenom velmi daleko do všech směrů současně, ale i vnímat přítomnost duchovních bytostí; nebo sejmout závoj z konečného uspořádání hmoty obsahující závratné pochopení věcí. Zde musím ještě připojit rozdíly mezi různými vesmíry, které lze při této zkušenosti mysticky vnímat: vesmír, jehož struktura je, jak se zdá, skoro stejná jako uspořádání přirozeného světa na rozdíl od toho, který lze teď doopravdy chápat – a vesmír, který zjevuje uspořádání, jež je rozumu v bdělém stavu nedostupné.

    

4. Je také nutné rozlišit mezi náhlou zkušeností a nejrůznějšími typy postupně vnímaného světla, jehož rostoucí intenzitu doprovází pocit hlubokého klidu, jistoty, týkající se nesmrtelnosti duše nebo nadpřirozeného pochopení.

    

5. Konečně lze rozeznat světlo, které se zjevuje přítomností osobního božstva, a světlo, které odkrývá neosobní posvátno: tohoto světa, života, člověka, reality – posvátno, které lze v tomto kosmu odhalit, když se o něm rozjímá jako o božském díle.

Rád bych upozornil, že se toto světlo, ať je jeho povaha či intenzita jakákoli, vždycky rozvíjí v náboženskou zkušenost. Mezi všemi typy zkušeností tohoto světla, které jsem uvedl, existuje společný jmenovatel: umožňují člověku překročit jeho všední svět či jeho historický stav a přenést ho do kvalitativně odlišného, naprosto jiného, transcendentálního a posvátného světa. Uspořádání tohoto posvátného a transcendentálního vesmíru se mění od kultury ke kultuře, od náboženství k náboženství – a snad jsem dostatečně podtrhl tento bod, abych rozptýlil jakékoli nejasnosti. Přesto ale existuje společný prvek: svět, který se zjevuje při setkání s tímto světlem, je v protikladu s obyčejným, všedním životem (či ho proměňuje) tím, že má duchovní podstatu, to znamená, že je dosažitelný jedině těm, pro něž existuje Duch. Povšiml jsem si několika případů, kdy zážitek tohoto světla zcela změnil ontologické postavení člověka a otevřel ho duchovnímu světu. Je samozřejmé, že lidstvo mělo v historii mnoho způsobů, jak tento duchovní svět chápat a hodnotit; nemůže tomu být jinak, protože každé pojmové chápání nepopiratelně souvisí s jazykem, a tudíž s kulturou a historií. Lze dokonce říci, že význam tohoto nadpřirozeného světla je přímo dán duši toho, kdo je prožívá – a přesto – tento význam plně dospívá do vědomí jenom tehdy, když se spojuje s už existujícím světovým názorem. Paradoxní je, že význam tohoto světlaje celkem vzato osobním zjevením – a že na druhé straně každý odkrývá to, co byl duchovně a kulturně připraven objevit. Zbývá ale to, co se mi zdá podstatné: ať je pozdější ideologické začlenění jakékoli, vytváří toto setkání v životě člověka zlom, který mu odkrývá – či mu odhaluje jasněji než dříve – duchovní svět, posvátno, svobodu, zkrátka život jako Božské dílo či svět posvěcený přítomností Boží.

1957

¹¹⁹ W. L. Wilmhurst, Contemplations, str. 142; R. C. Johnson, The Imprisoned Splenour, New York 1953, str. 306-307. Zpět
¹²⁰ W. Allen, The Timeless Moment, London 1946, str. 30-33; R. C. Johnson, The Imprisoned Splendow, str. 309-310. Další zajímavé zážitky lze najít v knize R. M. Buckeho, cit. d., str. 267-273; R. C. Johnson, The Psychic Sense, London 1943, str. 183-184. Zpět
¹²¹ Publikoval a komentoval některé své zkušenosti ve studii The Process of Séparation and Return in expériences fully ,out of the body’, in: Proceedings Society for Psychical Reseach, květen 1956, str. 240-274. Některé zážitky „mimo tělo“ předpokládají také zkušenost tohoto světla. Například ve dvanácti letech měl příhodu při pokusu s fosforem. Zpozoroval, že „světlo pokoje se rozzářilo a podobalo se snu, jeho sluch slábl,“ (str. 248). V jednom snu se oddělil od těla a cítil, že je unášen daleko. Povšiml si nádherného paláce či chrámu, z jehož vrcholu velkým oknem proudilo silné světlo. Na několik okamžiků zažil intelektuální pochopení – a cítil, že je obklopen ještě větším světlem. V jiném snu ve čtyřiceti třech letech viděl, jak opouští tělo a prochází se po parku; „zář tohoto světla byla pozoruhodná“ (str. 252). Jednou se mu ve stavu podobném snu zdálo, že prochází tunelem. Když vyšel, očekávala ho na druhé straně prosluněná krajina (str. 254). Ve snu, který měl ve čtyřiceti třech letech, si náhle uvědomil světelnou záři duchovní podstaty (str. 259). Při jiné příležitosti se mu zdálo, že může rozlišit světlo z jiného světa od světla fyzického (str. 266). Zpět
¹²² J. H. M. Whiteman, The Vision of Archetypal Light, in: Review of Religion, 18, 1954, str. 145-162. Zpět
¹²³ V knize Le Ciel et la Terre, fr. překl., Monaco 1956, ukazuje Aldous Huxley úlohu čistých a zářivých barev ve vizionářských a uměleckých zážitcích. Zpět