Manželé Tomášovi, první vědomě navozené savikalpa samádhi.

   Začátkem devadesátého roku jsem zakoupil knihu Milarepa od Dr.Tomáše a hloubka z níž byla psána mne zasáhla jako šíp. V létě téhož roku jsem si objednal větší množství duchovních titulů vydávaných nakladatelstvím Svatá Mahatma . Nejpůsobivější byly Tajné nauky Tibetu, opět od Dr.Tomáše. A krátce nato jsem v další knize zmíněného autora  objevil popis cvičení atmavičary, kterým jsem začal doplňovat svá pilně praktikovaná cvičení s čakrami. Na podzim téhož roku manželka odjela na jakýsi psychoterapeutický výcvik a já se rozhodl krátké osamění využít k prohloubení praktikovaných cvičení. Začal jsem cvičit v sobotu ráno a svá cvičení prohluboval celý den. Čištění čaker, relaxace,koncentrace, meditace, modlitby. Večer ve mně uzrálo rozhodnutí – sedl jsem si se zkříženýma nohama a začal stahovat mysl do bodu dle pokynů atmavičáry. „Klidně zemřu, ale chci poznat já“ rozhodl jsem se pevně a ignoroval signály těla snažícího se o změnu posezu a pauzu. Před sebou jsem měl položenu fotografii Maharišiho a snažil se uvědomit jako on. Kolem desáté hodiny večerní se mysl vzepjala, dosáhla jednobodovosti, prolétla uzlem srdce a dosáhla úrovně druhého buddhistického vnoru. Rázem jsem byl nekonečným prostorem, nekonečným vědomím a existencí, nekonečným blahem, mimo čas, po všechny věky věků… SAT-ČIT-ANANDA… Poznal jsem se v tomto stavu jako sebe sám…bylo mi to bližší než jakýkoli zážitek či uvědomění mého dosavadního života…ten byl též součástí vědomí, ale jen jako bezvýznamný sen po probuzení…tělo bylo též uvědomováno, ale mělo pouze jakýsi bodový, bezvýznamný rozměr… Vnor byl držen několik minut a náhle jsem byl vržen zpět do běžného odděleného vědomí.

   Věděl jsem, že i kdyby již nikdy žádné samádhi nepřišlo, smrti se již nebojím. Vždyť vlastně ani nemohu zemřít! Svůj život jsem od toho okamžiku přestal hodnotit jako absolutní pojem. I dvojnost kolem již nikdy nebyla tak pevnou jak se kdysi zdálo…

  Později se mi zdál sen, zvláštní živý sen, v němž mne dva staří lidé zvou na návštěvu. Rozhodl jsem se tedy, že navštívím manžele Tomášovi na chatě v Jílovém, kde přes léto žili.

    Jeli jsme s manželkou z Čerčan vlakem a já se díval z okna. Náhle jsem spatřil chatu, jakoby zalitou světlem – to je ono! Po kolejích jsme šli na rozpoznané místo a tam jsem potkal dva nejdůležitější lidi svého života, Mílu a Eduarda Tomášovi. Přátelil jsem se s nimi až do jejich smrti a několikrát v roce je navštívil na chatě či v bytě.

   Vyučování? Tajné nauky? Zasvěcení?

Ale kdež. Nic takového, co si lidé v honbě za senzací představují. Vyučování, bylo-li jaké, probíhalo v tichu za slovy. Nejčastěji jsme vypomáhali na zahrádce, prostá a chutná strava působila jako božská ambrósie. Potkávali jsme zde mnoho jiných přátel, obdobně jdoucích.

„To“ tam bylo cítit všude. Bylo ho tam snad více? Ale ne, pouze jsme v jejich přítomnosti trošku více otevřeli svá srdce a ega maličko ubylo…

   Proč jsou si duchovně jdoucí lidé navzájem bližší než např. s rodinnými příslušníky? Můžeme si představit nehybný střed a v různé vzdálenosti od něho určité sféry po nichž chodí lidé stejně zaměření svým životem. Čim více dualističtěji zaměření, tím středu vzdálenější. Ti duchovní, s nedvojným chápáním jsou středu nejblíže a tím i obvod jejich sféry je kratší než obvody sfér vzdálenějších a vzdálenosti mezi nimi navzájem jsou také kratičké…

   V cvičeních atmavičáry jsem pokračoval a občas nějaké savikalpa samádhi přišlo a zase odešlo…nikdy však již nebylo vnímáno tak významně jako napoprvé. Proč? Přestalo být vzácné. Již nikdy to nemohlo být vnoření z čisté dvojnosti do Jednoty, protože ani ta dvojnost již nikdy nebyla taková pevná jako zpočátku. Byla jen jakási „smluvní“, asi jako kulisa. Chápal jsem , že je zároveň pevnou součástí našich životů jako dobro a zlo, a zároveň přeludem …
 

OPAKOVÁNÍ DÁVNÝCH VZTAHŮ

   I přes občasné namočení do jednoty jsem se domníval, že duchovní vývoj každého člověka ústí do harmonického života. A že vše bude v životě stéle lepší , světlejší, harmoničtější. Život jako jedna velká pohoda, harmonie, stále zažívané štěstí.

   Proběhla polovina roku 1993, duchovní vlna jež zalila po revoluci naši zem zvolna opadala, s manželkou jsme začali podnikat a založili si obchodní firmu. Z pracovního úřadu mi poslali několik nových pracovníků. Dva z nich zazvonili a společně vešli. Rázem jsem byl přesvědčen, že vešli římští vojáci, důstojníci. Jak se ukázalo, s mladším z nich, panem T. jsem měl z dávna mnoho do činění.  Pan T. se o duchovní věci nijak nezajímal, ale římské období jeho dávné inkarnace v něm bylo silně otištěno. Doma měl koutek vyhrazený antické knihovně a pravidelně si v ní čítal. Žil poctivě a morálně velmi pevně jako silná osobnost.

Po několika letech jsem byl firmu nucen uzavřít a zaměstnanci se rozběhli po světě. Pana T. jsem potkal v 15.března a hezky jsme si popovídali, stěhoval se na druhý konec republiky. Další rok jsem se v březnu na zákonité setkání těšil a opravdu jsme se „náhodou“ potkali 15. března. Bylo to v supermarketu a zdálky na mne volal: „Dobrý den pane Chodora! Víte co je dnes za den? Dneska máme Idy, dneska nám zabili Césara!“

   Toto setkání bylo krásnou reminiscencí na dávný společný osud. A jeho prohlédnutím bylo uzavřeno jako bezpodstatné a zapadlo do prázdna jako nesčetně jiných… Pana T.jsem již nikdy neviděl.

   Po sedmi letech společného života se ode mne odpoutala manželka a odešla za svým osudem. Dluhy z opakování římské etapy mého života se uzavíraly. Sen o harmonickém životě až k samému vrcholu pozemských blažeností se zhroutil jako iluze. 

   Končil onen bouřlivý rok plný změn a na mostě přes řeku jsem potkal kamarádku ve společnosti neznámé dívky. Když jsme se míjeli, vytryskl z neznámé proud nezemského světla a spojil naše srdce, její tvář zazářila egyptskými rysy. Udivilo mne to, ale na celou událost jsem zapomněl. Uběhlo několik měsíců a náhle do mé kanceláře vešla ona neznámá dívka .

   Až mnohem později jsem pochopil, že život lidí se dnes velmi urychluje a že zejména ti duchovně se snažící v jednom fyzickém životě odžívají několik rozličných životů za sebou. Rozpoznat předěl mezi nimi, který nahrazuje fyzickou smrt jde poměrně jasně. V mém případě to byl odchod dosavadní partnerky a hluboká proměna mého života jako náhrada fyzické smrti a nového zrodu.

   Příchod nové partnerky byl opakováním dávných vazeb ze země na Nilu. „Náhodou“ jsme spolu vyrazili na dovolenou do Egypta. Večery mne otevírali vzpomínkám z dávné existence. V Thébách mne večerní pohled z paluby lodi ujistil, že tohle místo bylo mým dávným domovem. Druhý den jsem vyrazil do Údolí králů poklonit se svému vladaři, tomu jehož zachovalá mumie osaměle obývá archeology vydrancovaný hrob…Nepřicházel jsem jako turista, ale jako věrný služebník , který jde pozdravit svého krále. Pouhou čtvrthodinku jsem setrval v pohroužení před pozůstatky jeho tělesné schránky...

   Po návratu do Čech jsem zavítal na chatu za Mílou a Eduardem. V životní krizi, kterou jsem právě prošel, mi byli velkou oporou a světlem. Bylo to s podivem, ale na chatě nebyl žádný návštěvník, pouze já a chlapec. Míla nám přinesla polévku a dali jsme se mlčky do jídla.

Jakoby kratičké smíření, které jsem provedl v jeho hrobce v Egyptě přineslo své plody – náhle zmizelo napětí, které mezi námi bylo a opět jsem byl Majou, věrným služebníkem, který obědvá se svým králem. Tu místnost bych poznal i po třech a půl tisíci let, kdyby byla zachována …

   Z této dávné egyptské inkarnace se zde vynořuje mnoho vzpomínek u rozličných lidí. Je to proto, že tehdejší vlna na oceánu bytí má přímou souvislost s ději prožívanými dnes v našich končinách.