„Časem už dospělé skutečnost, že se mi nechce ven, začala unavovat. A tak se mnou začali zvenku manipulovat,“ představuje si pochody mysli miminka autorka a většinová medicína.

Jenže ono je to právě miminko, které si určí, kdy se narodí (hormonálně spustí další hormonální procesy v těle těhotné). Ukazuje se také, že všechny ty lékařské zásahy spíše narušují klidný a přirozený průběh porodu a že by bylo lépe, kdyby byla žena-rodička v intimitě známého místa a jen několika známých lidí (zopakuji: Michel Odent tvrdí, že počet komplikací při porodu roste s počtem zúčastněných osob). Časový nátlak porodníků (většinou mužů, kteří vnímají čas zcela jinak než ženy), diktát střídání směn a odcizenost prostředí (neznámé místo, neznámí lidé) naruší přirozeně zklidněnou psychiku ženy a, světe přírody div se, porod se zpomalí nebo zastaví (jako u všech savců na planetě, když se „rodička“ octne v relativním ohrožení).

„Poslali dovnitř takové malé torpédo, které mi mělo usnadnit cestu ven. Postavila jsem se na zadní. Jen ať se dospělí naučí, že to co chci já, je důležitější než to, co chtějí oni. Přesto se nevzdali.“ Právě tyhle a jiné intervence překáží přirozenému průběhu porodu, právě striktní příkazy ležet na lůžku (pro tzv. ohrožená těhotenství) oslabí svaly a tělo budoucí rodičky a ona pak nebude schopna porod fyzicky zvládnout. Naopak ženy, které cvičí, tančí a chodí do schodů a na procházky, předejdou většině v naší společnosti obvyklých komplikací (např. porod koncem pánevním): zemská tíže se postará, aby se děťátko natočilo správně, tedy hlavičkou dolů.

Všechna ta „torpéda“ a odběry plodové vody a jiné způsoby invazivních vyšetření jsou miminkem samozřejmě vnímána jako bezprostřední ohrožení na životě: miminko, zaplaveno stresovými hormony z těla vystrašené maminky, pak samozřejmě porod zastaví.

„Poslali dovnitř druhé torpédo. Začala jsem být zvědavá, co když jsou tam venku nějaká zajímavá místa? A tak jsem se rozhodla, že budu spolupracovat. Ale co to – ono to najednou nešlo! Hrůza. Zmocnila se mně šílená panika. Když jsem se konečně rozhodla, že se proderu ven, tak to najednou nejde?“

Je to logické: takto vystresovaná rodička (je přerušen miliony let vyvíjený a na sebe navazující proces porodu a produkce hormonů) najednou neví, jak dál, stres narůstá, a následně i miminko v děloze začne panikařit. Teď teprve nastanou komplikace, jejichž základní příčinou ovšem nebyla nějaká tělesná indispozice rodičky, ale právě ony medicínské zásahy, které přerušily ty zázračné, evolučně cizelované postupy při zázraku stvoření.

„A pak se to stalo. Neočekávaně se otevřel nouzový východ a jím se ke mně prodrala velikánská ruka. Do očí mě udeřilo ostré světlo a nade mnou se skláněly jakési postavy v zeleném.“ Jinými slovy, lékař porodník, který se učil jen o nemocech a komplikacích a jejich řešení operací (a přirozený porod nikdy neviděl) konečně má, co umí, a začne operovat: dojde k císařskému řezu se všemi dalšími z toho vyplývajícími negativními důsledky. Jinými slovy, autorka nechtěně popsala téměř obvyklý průběh porodu a života: místo zázraku (zázračných možností) jen nouze (východu vedoucího většinou ke kontejnerům). Ilustrace „nouzového východu“ (rozuměj: císařského řezu) je pak do nebevolající červenoknihovnová a potěmkinovská kamufláž skutečnosti.

„Poprvé jsem natáhla vzduch a vyrazila ze sebe ostrý výkřik. Učili jsme se totiž, že právě takhle máme svůj příchod na svět ohlásit.“ Další kardinální omyl. Děti, porozené v přirozeném prostředí tepla, intimity a šera, se rodí usměvavé a s otevřenýma očima. A právě pohled do očí matky pak vyvolá v těle matky další hormonální koktejl a žena prožívá orgasmus energie a lásky (a nedochází k v naší době téměř běžným dalším komplikacím, jako je poporodní blues, laktační psychóza, ale i generační nedorozumění v pubertě dítěte atd.)

Když k tomu všemu v porodnicích „běžnému“ přidáte i další průběh prvních vteřin a minut života takového miminka, tedy většinou i plácnutí po zadečku v poloze hlavou dolů, nepříjemné vážení, natahování tělíčka kvůli zbytečnému měření a další vyšetřovací metody, které by bylo možno provést i jinak, k děťátku šetrněji (tedy leží-li v bezpečí tepla těla matky, u prsu), není se co divit, že miminka řvou jako když je na nože bere. 

„Někdo mě zvedl a mně se do tělíčka dala zima. A najednou tam byl on, člověk, který je můj a jenom můj a kterému se říká táta… Konečně jsem tady! Cesta nakonec proběhla dobře, díky“ končí imaginární komentář zrození právě narozené miminko ve zmíněném článku.

Jenže co když je to všechno úplně jinak? Michel Odent neustále zdůrazňuje, že nejdůležitější podmínkou přirozeného porodu je teplo (a stejně důležité je neodebírat děťátko matce). Jinými slovy, porod v porodnici jakoby nutil ženu dělat všechno jinak, než jak byly její tělo a psychika miliony let vyvíjeny a na co byly připravovány. V databázi mozku budoucího človíčka jsou tak jako první celoživotně a neodstranitelně nahrány programy nejrůznějších ohrožení na životě (a teprve na této negativní úrovni pak v budoucnu budou nahrávány další roviny dalších stále složitějších emocí).

Budu ještě přímější: článek v novinách by se měl nazývat „Způsoby, jakým bráníme zázraku zrození“. Samozřejmě, dítě se narodí a žije, ale kvalita jeho dalšího života rozhodně není taková, jaká původně měla a mohla být, kdyby se do procesu zázraku stvoření nepletl porodník (znovu připomínám: sami porodníci uvádějí, že až 90% žen je schopno porodit zdravě bez jakýchkoli komplikací samo, přesto vnucují své postupy a intervence téměř všem). A chyby v další generaci se znásobí.