Je velmi kostrbaté žít život z naší mysli, z celého toho obludného systému očekávání, předpokladů, zvyklostí, pravd.
Nemohu si pomoci ale naše myšlení je více méně mechanické, kdy nemůžeme objevit nic jiného než obrazy naší minulosti seskládané do různých variací. A množství těchto výstupů záleží snad jen na tom, do jaké míry je člověk schopen se zamýšlet a někteří lidé mají buď ze strachu nebo z pohodlnosti rejstřík vlastních reakcí velmi omezený. Stále jako bychom zapomínali na to, že každý okamžik se může vše dramaticky změnit, že lidé, události, nemůžou zůstat stejní. Říkáš mně : „Ale ty jsi mně to slíbil“. Ano, ale to platilo v čase kdy jsem to sliboval, v minulosti a od té doby opět uplynul čas a hodně věcí se mohlo změnit. Ne všechno je stejné jako včera a ne vše zůstane takové i zítra. Očekáváme, že právě ten druhý člověk kterému jsme začali důvěřovat naší důvěru nezklame. Ale co je schováno za tou důvěrou než to, že bráníme člověku, na kterém nám záleží a se kterým jsme spojili své sny, žít život podle své vlastní představy a pokud se do ní již nevejdeme tak to tak prostě je. Lidé nedělají věci protože nám chtějí ublížit, dělají to co v dané chvíli a v daném čase považují za nejlepší volbu. Ať to vypadá jakkoliv. Říkám hledejte lidi kteří se sice mění tím že přehodnocují své priority ale nemění se ve své upřímnosti a toleranci právě k vaší cestě.
My nemůžeme zabránit tomu abychom byli vyhozeni z hledáčku nám blízké osoby, ale můžeme se rozhodnout co budeme s danou situací dělat. Tak říkám zbavte se toxického vlivu okolí, neslužte nikomu a ničemu a dávejte vždy sebe na první místo. Ptejte se : „Je tento člověk, tato situace, pro mě to nejlepší co se v dané chvíli nabízí ?“. Pokud zjistíme že ne, že děláme jen něco co by se „mělo“ dělat, co „musíme“ dělat, najděme nejlepší možnou cestu jak z toho ven. Nemáme žádnou povinnost se trápit. Jen tak se ochráníme a nestaneme se utahanou, nešťastnou a svázanou bytostí vlekoucí se k místu posledního odpočinku. Lidé tak slouží mnoha povinnostem, rodině, dětem, firmě ve které pracují. Slouží svému okolí, sousedům, společenským proudům a přitom netouží po ničem jiném než po trochu uznání, pocitu potřebnosti. A tyto chtěné pocity jsou nakonec jen frustrací z nedostatku sebelásky. Hledáme spouštěče jak zažít blaženost zamilování, hřejivý pocit že nás někdo potřebuje. Dokonce i bohatství a sláva jsou jen minulým odrazem infantilní potřeby dítěte přitáhnout si lásku svých rodičů, byť je to celé postavené na pudové závislosti nebýt opuštěn a ohrožen v základních lidských potřebách potřebných k přežití.
Pokud postavíme tuto základní potřebu být milován na tak nejistých věcech jakou je chování druhého člověka musíme počítat s velmi pravděpodobnou variantou zklamání. Buď úplného nebo nějakého nechutného kompromisu. Je to loterie už jenom z toho důvodu, že váš drahý se může druhý den ráno probudit a být vám cizím člověkem. Může zjistit že jste vypadli definitivně z jeho struktury snů a přání. Nakonec pokud si žijeme právě jen svůj vlastní život je těžké bránit komukoliv aby šel cestou, která se mu jeví v daném okamžiku mnohem lépe ušitá jeho potřebám Žijeme okamžikem, pamatujme si to. Milujte, ale nevlastněte. Dávejte ale neočekávejte. Buďte králi a královnami a trvejte na tom že chcete být milování jen tak, že ten druhý vás milovat chce. Pokud ne, uplatněte své moudré pochopení a nechte ho jít. Ať jde. Jen tak dáváte lásku a požehnání. Jen tak jste moudří protože rozumíte nevyhnutelnosti změn.
Několikrát jsem mluvil o osudu jako o naprosto dokonalém učení. Pokud jsi sám, sama a zoufale hledáš partnera, partnerku, měl by jsi vědět že si přitáhneš své zrcadlo, člověka který je stejně nenasycený jako ty, stejně nedůvěřivý a stejně plný bolesti a jeden nebo druhý časem zákonitě poškodí city toho druhého. Děje se to stále. Pokud máme v sobě něco nedobrého, budeme přitahovat celé zástupy naprosto nám podobných lidí, s naprosto stejnou děsivou a opakující se vlastností.Člověka žárlivého, sobeckého, alkoholika. Tak dlouho dokud nesplníme dílčí část svého učení které nám předkládá osud a nepochopíme že v sobě nosíme strach ze změn a že se snažíme zastavit běh světa, celých galaxií aby to co se jeví v dané chvíli jako dokonalé tak zůstalo navždy. Nezůstane.
Pokud se nezastavíme a nenaučíme se být zdravě sobeckými, egoistickými a vybíravými, nikdy v sobě nenalezneme dostatek vnitřní síly k tomu, abychom mohli světu vůbec co nabídnout. Slovo sobectví zní velmi špatně. Ale to co mám na mysli je sobectví v tom slova smyslu, že uplatníte své právo si vzít to co vám může patřit, že budete vyžadovat aby pro sebe to nejlepší. Znamená to stav kdy sebe dáváte u sebe na první místo. Pokud hledáme toho druhého jen proto aby on naplnil naší nenaplněnou potřebu lásky tak potkáme někoho podobného. A lidé kteří se neznají jsou plní pochybností a podezírání a většinou vyžadují aby právě ten druhý jim sloužil. Samozřejmě že dochází i k vztahům kdy do sebe lidé zapadnou jako klíč do správného zámku.
Ale mnohem snazší a až automatické to mají ti kteří si sami sebou vystačí, jsou plně spokojeni sami se sebou, nepotřebují teď hned někoho kdo by s nimi trávil většinu času. Jsou klidní, vyrovnaní a pochopitelně velmi zdravě zvědaví co jim život může nabídnout. Nepřistupují k lidem s rigidním očekáváním, s požadavkem naprosté a věčné důvěry, nebojí se toho že mohou být krátkodobě využiti a že ten druhý se nedívá i někde jinde. Berou toho druhého jako by se vynořil z jezerní hladiny a dívají se na něho přítomnýma očima, naprosto uvolněně a radostí nového zážitku. Vědí že mají své dvě slova ano a ne a umějí je používat. Král s královnou vládnou království a přijímají veškeré bohatství jako své přirozené právo. Žebrák s žebračkou přemýšlejí co by tomu druhému mohli vzít a přivlastnit si.
Pokud je někdo v hlubokém smutku a zmítá se v nedůvěře vždy radím zjednodušit svůj život a nějaký čas nehledat. Nemáme co nabídnout a dostaneme někoho kdo nám bude mistrně ukazovat naší bezmocnost a nízké sebevědomí. Tak to funguje. Osud se příliš nezabývá tím jak něco v daný čas prožíváme a jak zlé to je. Jde o pochopení toho co nám dlouhodobě škodí. A jak to máme poznat pokud nejsme schopni to sami vidět. Tak to vidíme ve druhém člověku kterého nám milostivě podstrčil do cesty. Ale ani to často nepomáhá a tak onemocníme. Nemoc je charakteristická tím že nás přinutí zpomalit a věnovat se jen sobě. Přemýšlet o sobě, ptát se co se stalo a kde děláme chybu. Příjemné na tomto procesu je fakt že nemoc většinou sama od sebe zmizí v okamžiku kdy přijmeme danou skutečnost a máme snahu ji změnit.
Vždy jsem přemýšlel na motivacemi proč žít a nemohu přijít na nic jiného než že život je o emocích, o stavech které prožíváme a jak je prožíváme. Život není a nikdy nebude o bezpečí, o vše lze snadno přijít. Propojení naší mysli a emocí je velmi silné, to jak přemýšlíme tak se také cítíme. Zajímavé je že krátké okamžiky bez přemýšlení ať se jedná o milování, meditace, pobytu v přírodě jsou sami o sobě tak blažené a příjemné že motivaci nepotřebují. Tím chci říct že pokud toužíme po lásce, máme ji v sobě. Je tam, jen ji neumíme sami sebou vyvolat. Pokud toužíme po štěstí tak jsem šťastní. Chceme-li naplnění jsme naplněni. Je poměrně hloupé a velmi neefektivní nechat své myšlení, ten mechanický instrument rozhodovat o všem tom co si přejeme. Jak můžou rozličně sestavené obrazy naší minulosti rozhodovat o něčem tak zásadním. Abychom dosáhli stavu uvolnění měli bychom naprosto rezolutně odstříhat všechny okolní vlivy. Měli bychom vědět že to po čem všichni toužíme je v nás, nikde jinde. Milujeme-li druhého člověka tak je to naše láska to co cítíme a jeho láska to, co cítí on. On je spouštěcím mechanismem který aktivuje naše sny a my uvěříme že budoucnost bude taková po jaké toužíme. Pokud prožijeme nádherný vztah plný vášně, lásky a odevzdání měli bychom se ponořit do skutečných a přítomných okamžiků které prožíváme a ty bychom si měli pamatovat. Když vztah končí tak je dobré vědět že tyto vlastnosti má v sobě každý člověk. Samozřejmě s tím že jsou často velmi hluboko pohřebené. Je přirozené si krásné okamžiky vrýt do paměti. Je nepřirozené nechápat že změny jsou to je skutečnou konstantou našich životů.
Pokud máme někde hledat důvěru tak důvěru v život, že život je tu pro nás, ne my pro něho. Nebát se budoucnosti a těšit se na změny. S postupným chápáním a nebojováním se nakonec i život velmi přizpůsobí našim přáním a snům. Proč ? Protože pro nás nemá obtížné úkoly. Co chcete učit člověka který klidně a se zvědavostí přijímá jakékoliv situace, očeková že se věci budou neustále měnit a těší se na nové události ? To je snad i cíl všech duchovních učení. Být šťastný, být zvědavý, být sebejistý, být vědomý, být naplněný. Nikdy nevíme co bude zítra. Nikdy nevrátíme co bylo včera. Budoucnost a minulost nemůžeme teď prožívat. Můžeme pouze ukrást část naší přítomnosti a sestavovat obrazce z minulých obrázků. Říká se, že člověk má mít sny. Já si to nemyslím. Sny jsou v mnoha případech podstrčené vzory nutící nás odevzdávat něčemu, někomu svou energii. Nespokojený člověk vždy vyzařuje energii a něco vyživuje. Hlava žádné emoce prožívat nemůže, takže by neměla dělat víc než co dělat má a to usnadnit nám orientaci v tomto světě abychom věděli co dělat a co funguje.
Když si teď sednete na židli tak se ptejte: „Co teď cítím, jak se cítím, jak to chutná?“ To jediné je pravdivé. A pokud vám to nechutná nechte hlavu aby provedla nezbytné kroky k dosažení emočního stavu, který vás naplňuje. Ale víc dělat nemůžete. Teď v tomto okamžiku žijeme svůj život, ne za minutu a ne před minutou. Buďme svobodní abychom vždy měli sílu věci měnit v náš prospěch. Odmítejme prožívat strach ale přivítejme ho jako posla zpráv.
Naše neštěstí je že jsme na sebe zapomněli, že si odmítáme právo být šťastní, že máme pocit že jsme jen součástí drtivého soukolí a musíme se tvrdě snažit, abychom mohli pojíst drobky z tohoto ďábelského stolu. Nemusíme, máme absolutní právo na poslední slovo, na první a závěrečný krok. Měli bychom objevit že všichni lidé, my, ty, on, jsme naprosto výjimeční v tom co v sobě neseme, v tom kolik nádherných emocí jsme schopni zažívat, jak obrovské, téměř nevyčerpatelné kapacity v sobě máme. Všichni, bez výjimky. Vezměme si to co nám patří.