Co představuje záhadná substance ORME? Další pokračování článku o novodobé alchymii.
Je ORME opravdu znovuobjevením alchymie?
Začátek příběhu je spojen s Davidem Hudsonem, původně farmářem a pěstitelem bavlny v oblasti Phoenixu v Arizoně. V polovině 70. let se Hudson snažil zúrodnit a využít pro hospodaření nějaké neúrodné pozemky, tvořené vysušenou a spečenou půdou plnou solí. Zkoušel různé způsoby odsolování, dokonce začal k tomu používat i injektáže kyseliny sírové. Analýzou půdy zjistil dost významný obsah zlata a začal uvažoval o tom, že bude zlato těžit loužením roztokem kyanidu. Při pozdější tiskovce v Dallasu v roce 1995 Hudson prohlásil :
„Provedl jsem poloprovozní pokus s loužením většího vzorku půdy tak, že jsem na zem položil kus plastické folie a na ní navezl vrstvu zasolené zeminy, kterou jsem pak zkrápěl roztokem kyanidu, který selektivně odděluje zlato z půdy. Kyanidový roztok obsahující zlato a další kovy jsem pak nechal protékat vrstvou aktivního dřevěného uhlí, která zadržela vyextrahované zlato. Vypadalo to jednoduše. Řekl jsem si, že mnoho farmářů má letadla, závodní koně, či závodní auta a já budu mít budu mít zlatý důl”.
Poté, co se prohlédl několik míst, včetně opuštěných zlatých dolů, Hudson našel vhodné místo blízko Phoenixe. Hudson pokračuje :
„Začal jsem extrahovat zlato a stříbro, nasycené dřevěné uhlí jsem vozil na naší farmu, kde z něj byl odstraněn zbytek kyanidu a sodného louhu, načež jsme aktivního uhlí vypálili v “electrické žíhací peci”, abychom získali obsažené zlato.. To je obvyklá procedura používaná pro získávání zlata a stříbra, používaná již 250-300 let“.
Spolu s malým množstvím zlata, stříbra a dalších kovů, získal Hudson také také malé množství velmi problematické substance, která vzdorovala všem snahám o analýzu. Něco se z půdy extrahovalo spolu se s zlatem a stříbrem, ale nikdo nebyl schopen určit co to je. Toto “něco” obsahovalo prvek čí směs prvků, které jsou dosud moderní vědě neznámé. Hudson hovoří o „monoatomickém prvku“, který se nalézá doslova ve všem kolem nás, včetně jídla, které jíme a vodě, kterou pijeme. Na existenci podivných kovových prvků (kationtů) jsem počátkem 60. let minulého století narazil při pokusu o chromatografické analýzy rudniny z krušnohorských uranonosných žil a při analyze popele některých rostlin rostoucích na odvalech těchto dolů. Zjistil jsem, že existuje několik prvků (kationtů?), jejichž ionty se i v nejrychlejších dělících soustavách pohybovaly neobvykle pomalu, což ukazovalo na to, že měli nečekaně vysokou atomovou hmotnost, kterou jsem odhadoval na 400-800 jednotek. Jelikož iontová pohyblivost a těkavost je přímo úměrná atomové hmotnosti, neuspěl jsem ani s elektroforézou, ani se spektrální analýzou par vzniklých působením elektrického výboje. Problém byl v tom, že takové „supraatomické prvky“ chemická věda nezná a ani v teoretické rovině odmítá jejich existenci připustit, protože by bylo nutno připustit možnost jednoduché fúze jader těžkých prvků (rtutí, zlata, olova, cínu, mědi atd.).
Zmíněná záhadná substance nalezená Hudsonem, zřejmě vzniká neznámým způsobem z těžkých kovů jako je měď, kobalt, rtuť a nikl, ale i ze zlata, stříbra a ušlechtilých kovů skupin platiny, palladia, rhodia, iridia, ruthenia a osmia.
Jádra takových prvků mají za jistých okolností vesměs neobvyklé vlastnosti. Mají tendenci k rychlé rotaci (vysoký spin) a to je nutí vytvářet zvláštní deformované tvary, které narušují stabilitu jádra a usnadňují jeho spojení (fúzi) s dalšími jádry. Po dvouletém studiu tohoto materiálu v Arizona Analytical Chemist obdržel Hudson tuto informaci :
“ Je to bez záruky, ale můžeme potvrdit, že se nejedná o žádný ze známých prvků periodické tabulky.
To, co tu máme je údajně čisté rhodium, ale zatím žádná spektroskopická analýza nepotvrdila, že to je skutečně rhodium a to nedává žádný smysl. Je to v rozporu s tím, co jsme se naučili na vysoké škole a v postgraduálním studiu”.
Když odborníci nebyli schopni určit materiál ve vzorku, byl vzorek poslán na neutronovou aktivační analýzu do Harwell Laboratories v Oxfordshiru v Anglii, ale ani oni nedokázali určit o jaký prvek se jedná. Hudson konečně našel potřebné informace až v Sovětské akademii věd. Pomocí specialního přístroje ruští vědci určili, že Hudsonova tajemná bílá substance je odvozena od kovů platinové skupiny a existuje ve formě dodnes moderní vědě neznámé. Tím celá analytická anabáze skončila, ale v podstatě neúspěšně, podobně jako se přihodilo mně..
V roce 1988 Hudson připravoval podklady pro své patenty, týkající se nové skupiny prvků, pro kterou razil termín “Orbitally Rearranged Monoatomic Elements“ (ORME). Takový materiál v čistém monatomickém stavu tvoří sněhově bílou prachovou substanci vzhledem nepříliš rozdílnou od obyčejné bělené pekařské mouky (viz pbrázek).
Při studiu tohoto podivného materiálu se ale začaly objevovat dost neobvyklé jevy, které Hudson komentuje následovně:
“Prvním problémem na který jsme narazili byl problém se zjišťováním váhy (hmotnosti) materiálu, který prostě nebylo možno zvážit. Na patentovém úřadu chtějí mít velmi přesné definice, ale my jsme nemohli dodat spolehlivé výsledky protože nepřestávaly problémy se zjišťováním hmotnosti. Termogravimetrickou analýzou bylo zjištěno, že vzorky bílé prachové substance v některých okamžicích ztratily až 44 % své původní váhy. Každé zahřívání nebo chlazení materiálu mělo za následek vzrůst či pokles hmotnosti (váhy). Opakovaným temperováním jsme mohli dosáhnout zvýšení hmotnosti materiálu natolik, že vážil méně než vážila sama pánev ve které se materiál nacházel. Mohli jsme dosáhnout 300-400 násobného zvýšení hmotnosti oproti počáteční hmotnosti materiálu, stačilo jen materiál ohřívat nebo chladit. Jestliže tento byl tento bílý prach vložen do roztaveného křemene, materiál se v tavenině křemene rozpustí na černé sklo a to získá opět svou původní hmotnost. Nedávalo to žádný smysl, s hlediska poznatků moderní vědy tobylo nemožné, jenže tyto jevy skutečně existovaly a bylo možno vše opakovaně prokázat”.
Počátkem devadesátých let uveřejnily vědecké práce o zmíněných problémech vědecké instituce, jako Niels Bohr Institute, Argonne National a Oak Ridge National Laboratories, které se zabývaly existenci monoatomických prvků s vysokým spinem a jejich použitelností jako vysokoteplotních supravodičů.
Když bylo zjištěno, že Hudsonovy monoatomické prvky při zahřívání mohou projevovat pokles gravitace do hodnot ménších jak nula (antigravitace), bylo z tohoto poznatku vyvozeno, že právě tato substance (bílé prachové zlato) je onou tak hledanou “exotickou hmotou” schopnou ohýbat čas a zbortit časoprostor. Antigravitační vlastnosti této hmoty byly na příklad potvrzeny tím, že pánev se substancí vážila méně, než když byla prázdná, což je z hlediska současné vědy naprostou absurditou. Vrcholem úžasu experimentátorů bylo zjištění, že během zahřívání substance nejenže klesala její hmotnost, ale nakonec i sáma substance opticky zcela zmizela. Jakmile se ale substance ochladila, vše se objevilo v původním uspořádání. Materiál jednoduše nemizel, pouze se přestěhoval se do jiné dimenze. Lze jen litovat, že Hudsona nenapadlo současné měřit hodnoty a změny gravitačního pole.
Hudson byl prakticky založený muž, obchodník, farmář a pěstitel bavlny, metallurg, který odmítal jakékoliv souvislosti s okultismem, ale stále více jej přitahovala podoba mezi jím objevenými monatomickými prvky a starými alchymickýmisubstráty.. Je dost podivnou okolností, jak mohl člověk bez hlubšího vzdělání, pouze s praktickými zkušenostmi dospět tak daleko, že v mnoha směrech předstihl i zavedené slovutné vědce? Napadlo mne, zda ve skutečnosti nejde o nastrčeného „bílého koně“, který měl v něčím zájmu na veřejnosti v jistém okamžiku odkrýt nové ohromujícími poznatky a pomocí typicky „americké barnumské reklamy“ upoutat pozornost tam, kde Temní hráči neuspěli? Stačí si připomenout to, co řekla o souvislostech mezi DNA a mfkzt Anna Hayesová. Problém těmito událostmi neskončil, ale utěšeně se dále rozvíjí. Konečně posuďte sami.