Jitřní země je věnována duchovní tématice, jako jóga, witchcraft, kult Bohyně, posvátná sexualita, tantra, mystika, ale tématem je i zdravá výživa, vegetariánství, ekologie, léčivé rostliny.
Jitřní země 
Translate - select language ^
 
  Dnešní datum: 24. 06. 2021     | Mapa stránek | Fórum JZ | Galerie JZ | Na Chvojnici | Galerie Na Chvojnici | Biozahrada |
   
 
kulatý roh  Náhodný citátkulatý roh
Francouzský osvícený právník a spisovatel Françoise de Pitaval (*1673 - 1743):
Jakékoliv setkání s právem znamená katastrofu pro každého, ať je již vinen nebo ne.

kulatý roh  Hlavní menukulatý roh
Hlavní stránka
Mapa stránek Jitřní země
Přehled rubrik
Odkazy
Galerie Jitřní země
Ankety
Nejčtenější stovka
Rozšířené vyhledávání
Poslat nové heslo
Upravit čtenářskou registraci
Zrušit svoji registraci čtenáře

kulatý roh  Přehled rubrikkulatý roh

kulatý roh  Nejčtenějšíkulatý roh
Spojení duší
(23. 08. 2018, 3066x)
Oddělení zrna od plev
(13. 07. 2018, 2475x)
Párové duše
(01. 02. 2019, 2421x)
Věřte ve svou jedinečnost
(27. 07. 2018, 2248x)
Co je pro naše dobro
(24. 08. 2018, 2056x)

kulatý roh  Počasí, Slunce, Lunakulatý roh

Solar X-rays:
Status
Geomagnetic Field:
Status
Aktuální snímky Slunce


kulatý roh  O Jitřní zemikulatý roh
Jitřní země
ISSN 1801-0601
Vydavatel: J. Holub, Kralice n. Osl.
Jitřní země byla založena na pod­zim roku 2000. Věnuje se hlavně duchovní tématice, ať už je to jó­ga, witchcraft (wicca), kult Bo­hy­ně, posvátná sexualita a tantra, mys­ti­ka, New Age, ša­ma­nis­mus ale také třeba zdravá výživa, vege­tari­án­ství, lé­čivé rost­liny a eko­logie.

Šamanismus

* Šaman Ooržak Dugar-Sjurjun Očur-oolovič


Převzato - Šamanismus - 02. 10. 2008 (3701 přečtení)

Na pozvání občanského sdružení Šamanská jurta přijíždí do České republiky jihosibiřský šaman Ooržak Dugar-Sjurjun Očur-oolovič. Po dva měsíce – ŘÍJEN a LISTOPAD – se mohou s ním zájemci setkávat ve skutečné jurtě v obci Žabonosy nedaleko Prahy.


O víkendech bude vést semináře věnované tuvinskému šamanismu, provádět rituály (ohně, vody, větru, dřeva a země). Bude se rovněž věnovat individuálnímu léčení a očistným obřadům (domů, bytů). Léčení může probíhat v jurtě, ale i v domácím prostředí klientů. Tento šaman patří k nejsilnějším tuvinským šamanům. Navzdory tomu, že v Tuvě existují organizovaná šamanská centra na komerční bázi, tento šaman pracuje samostatně. Tuva v současné době představuje „baštu sibiřského šamanismu“.

 

Ooržak Dugar-Sjurjun Očur-oolovič je jedním z obnovitelů náboženství a duchovní kultury v Tuvě – šamanismu a buddhismu. Působil také jako jeden z předních představitelů buddhistické společnosti v letech 1990 až 1993 a později sdružení tuvinských šamanů Dungur v letech 1993 až 1996 a 2001 až 2005. Od roku 2005 je samostatným rodovým šamanem. Cestuje, léčí a vyučuje tradičnímu tuvinskému šamanismu.

 

OHŇOVÝ RITUÁL

„Dobrý šaman se pozná podle skutků, a ne podle toho, co vám zrovna o sobě vypráví,“ říká tuvinský šaman Ooržak Dugar-Sjurjun.

Když jsem v roce 2004 poprvé navštívila jihosibiřskou republiku Tuva, bylo to rok po druhém Mezinárodním sympoziu šamanů a šamanologů, které v hlavním městě Kyzylu uspořádala šamanská centra za podpory tuvinského prezidenta. Tuva se postupně stala jakousi baštou sibiřského šamanismu, kam začaly směřovat skupiny i jednotlivci duchovních hledajících. Ooržak Dugar-Sjurjun tehdy působil jako vedoucí centra Dungur a přijímal cizince z nejrůznějších míst Evropy a Spojených států amerických.

Obýval malou místnost, která by se s určitou nadsázkou dala nazvat „šamanská kancelář“. Každý příchozí si dozajista musel všimnout té podivné směsice tradice a potřeby určitého komfortu v rámci místních možností. Na stěnách visely figurky duchů pomocníků a několik bubnů, ale stěny se leskly umyvatelným nátěrem, který tady používají všechny modernější domácnosti. Také Ooržak Dugar-Sjurjun byl oblečen naprosto společensky. Měl na sobě kalhoty od postaršího obleku a bleděmodrou košili s nažehleným límečkem. Kdysi by mě tyhle drobnosti možná zarážely, ale okamžitě jsem si vzpomněla na situaci, kdy jsem v polovině 90. let fotila dvojici kočovných pastevců od řeky Podkamenné Tunguzky. Tenkrát mě zarazili slovy: „Počkej!“ a zmizeli ve srubu. Po chvíli z něj vyšli oblečení do svátečních obleků a jeden z nich měl na límci dokonce pověšená vyznamenání. „Každý chce přece před hosty vypadat co nejlíp…“ vysvětlovali horlivě.

 

DUCHOVNÍ STÁNEK V CENTRU MĚSTA

V šamanském centru Dungur jsem s podivem sledovala šamany v tradičních pláštích, s čepicemi na hlavách, jak přijímají tuvinské zákazníky a odjíždějí s nimi do vzdálených vesnic, aby tam vykonali příslušné obřady. A jak zároveň přijímají cizince a prostřednictví překladatelů jim vysvětlují, co mají na sobě a čím se tuvinský šaman vyznačuje. Vzpomínám si na nějakého Dána, který si do Dunguru přinesl vlastnoručně vyrobený strunný nástroj a vyluzoval z něj podivuhodné tóny. Předváděl Ooržaku Dugaru-Sjurjunovi svou šamanskou píseň. Vibrace, jež se z něj šířily v paprscích kolem, byly hmatatelné. Za dveřmi v druhé místnosti seděla tělnatá šamanka a chytala je do nastavených dlaní. Nezastírala, že jí způsobují dokonalý požitek. Pak jsem se ale dozvěděla, že Dána poslali pryč. Chtěl se nastěhovat do jurty, která stála na dvorku, a hodlal pod hlavičkou centra přijímat pacienty a návštěvníky. Přestože se jeho píseň šamanům velmi líbila, neměli zájem kazit si vlastní tradici a rázně se s ním rozloučili.

Měla jsem povolení od hlavního kyzylského šamanologa Kenina Monguše Lobsana a podporu českého fotografa Stanislava Krupaře, který zde už mnoho let v centrech fotografuje. Na základě toho mě v Dunguru přijali a ubytovali. V jurtě jsem se namísto dánského šamana ocitla já. Začala jsem se zajímat o práci jednotlivých šamanů. Někteří byli sdílnější, jiní pro mě zůstali uzavření až do mého odjezdu. Komunikačně mi byly bližší ženy – tuvinská společnost je tradiční, ženy lépe navazují kontakt se ženami, muži se dají do řeči raději s mužem. Kenin Monguš Lobsan mi tehdy řekl: „Až budeš v Dunguru bydlet, raději se dívej, jak šamani pracují. Málokdo z nich ti bude ochoten sdělit svoje tajemství. Ale díky tomu můžeš ledacos pochopit…“  Šamanům moje přítomnost většinou nevadila, a pokud ano, dali to jednoduše najevo. Ve chvílích, kdy nepracovali, byli většinou sdílní a velmi často žertovali. Ooržak Dugar-Sjurjun při první naší schůzce prohlásil: „Šamanismus je vlastně určitým druhem psychologie. Už když za tebou přijde klient, můžeš vyčíst jeho fyzický i duševní stav z držení těla, z výrazu očí, z toho, jak mluví… Pokud se dobře díváš, můžeš v něm číst…“ A tak jsem se tedy dívala, poslouchala a nekonečně času trávila o samotě, což bylo ze všeho nejtěžší. Žila jsem v jurtě a kouřovým otvorem pozorovala noční oblohu. Občas se mně Ooržak Dugar-Sjurjun zeptal, jak se mi tam bydlí a já vyjádřila svou velkou spokojenost. On sám měl svůj sen – zřídit si vlastní jurtu na šamanskou práci, a často o tom mluvil.

 
OHLÉDNUTÍ

Tuva začátkem 90. let zažívala překotnou etapu. Sovětský svaz se rozpadl a objevila se najednou šance vrátit se zpět: k tradici, ke kořenům, k duchovnosti, k uctívání země a nebe, k tomu, co dříve dělalo Tuvu Tuvou. A tomu měly sloužit knihy, zápisy etnografů, vzpomínky… Začala vznikat šamanská a buddhistická centra, lidé se vraceli k rituálům, aby oživili zemi, prameny a stromy. Na jedné straně se tu skutečně naskytla šance určitého duchovního obrození, na straně druhé to však byla také neodolatelná příležitost vykalkulovaného kšeftování s tradicí, protože pracovních příležitostí zde (zejména hlavní město Kyzyl) bylo velmi pomálu. Je těžké nyní posuzovat, čí motivace byly tehdy opravdu duchovní, neboť se tu smísila přetrvávající tradice se sovětskou ideologií a komerčními způsoby chování, které do Tuvy proudí v současné době. Jedinou možností, jak rozlišit komu a čemu vůbec věřit, jsou zřejmě jen opakovaná setkání s jednotlivými duchovními představiteli a komunikace, která časem pomůže odhalit ryzost, trvalý zájem a smysl pro návaznost na dávnou minulost. A v tomto ohledu mi bylo filosofické smýšlení Ooržaka Dugara-Sjurjuna blízké. Po mnohých osobních peripetiích, které zažil v šamanských centrech, se nakonec osamostatnil a začal se věnovat vlastní léčitelské praxi. Sám, bez záštity nějaké šamanské organizace, se prosadil, zareagoval na pozvání svých klientů a zúčastnil se nejrůznějších sympozií a kongresů v Turecku, Německu, Rakousku a Španělsku. Tuvinský šamanismus se stal fenoménem, který přitahuje stále více lidí, unavených tíživým dopadem civilizace postavené na výkon. Ooržak Dugar-Sjurjun si je toho stále více vědom a jeho rituály mají za cíl posílit každého jednotlivce a prohloubit jeho sepjetí s přírodou. „Člověk je součástí přírody a příroda je pro jeho zdraví nevysychajícím pramenem,“ říká. „A proto by se k ní měl neustále vracet, upínat se k ní a čerpat z ní svou sílu.“ Tato myšlenka je platná nejen pro pacienty, klienty a duchovní hledající, kteří míří do šamanských center, ale i pro celý tuvinský národ, který má dosud tu výhodu, že žije v lůně divoké přírody a je jí velmi blízký.

 

DRUHÉ SETKÁNÍ

V roce 2006 jsem zamířila do Tuvy podruhé. Přijela jsem do Kyzylu na pozvání šamanského centra Adyg eeren (Duch medvěda), které slavilo výročí svého založení. Při návštěvě centra Dungur jsem se dozvěděla, že Ooržak Dugar-Sjurjun odešel a začal působit samostatně. Kyzyl je relativně malým městem a nebylo těžké ho brzy najít. Zdálo se, že si splnil svůj sen: za vysokou ohradou ukrytou mezi paneláky se krčila nízká jurta a vedle ní jakási garáž, nebo „čajovárka“, kde přijímal příchozí a hostil je čajem. Bylo těžké říci, jestli si mě skutečně pamatuje, Tuvu navštěvují stovky cizinců. Ale náš hovor záhy sklouznul z obecných témat k vnitřním a společně trávený čas se jakoby zastavil. Mluvil o svém vztahu k tuvinské zemi, o návratu k rituálům, o obavách z plánování železnice do hlavního města. Osud jeho země mu viditelně nebyl lhostejný. A když jsem se ho zeptala na cizince, co je vlastně do Tuvy žene, odpověděl, že to ani oni sami nevědí; z jeho hlasu byl cítit náznak skepse.

 

KULT OHNĚ

Dál se náš hovor stočil k rituálu pro Tuvince nejpodstatnějšímu – k uctívání ohně. Přestože většina Tuvinců dnes žije v hlavním městě, nebo alespoň touží se do něj přestěhovat, je to stále národ kočovníků. Oheň je pro ně posvátný – je představitelem života, ochráncem, udržovatelem tepla v jurtě, je tím, co současníky spojuje s jejich předky, a proto se mu pastevci dosud klaní.

„Dřív tento obřad vykonávala každá rodina,“ vzpomínal Ooržak Dugar-Sjurjun na své dětství. „Oheň nazýváme ot-čajaakčy – oheň-stvořitel nebo také oheň-tvůrce. Je to pramen všeho živého, nepozemská síla. Někteří v něm vidí bytost, božstvo…“

Jak jsem se později dočetla, božstvo, které měl nejspíš Ooržak Dugar-Sjurjun na mysli, byl pastevci nazývaný bůh Melja nebo Myjla. Toto pojmenování je velmi blízké čínskému Mile, které náleží buddhovi Maitreiovi, kosmické síle přinášející stav blaženosti. Nebeský oheň a domácí blaho tedy jedno jsou…

„O ohniště musí být dobře pečováno. Před začátkem obřadu se vynese popel a očistí místo kolem. Potom je třeba vytvořit hranici z tenkých dřívek ve tvaru čtverce. Mezitím je připravena obětina z berana. Tento obřad mohl vykonávat šaman, ale i láma nebo láma-šaman. Tuva má totiž obojí tradici – jak šamanskou, tak buddhistickou. Já sám jsem zakládal lamaistický chrám v Kyzylu na pravém břehu Jeniseje a zároveň jsem jedním ze zakladatelů šamanského centra,“ pokračoval ve vyprávění šaman. „Pro nás nejsou tyto dva duchovní směry v rozporu. I mnohé léčebné obřady – šamanské a lamaistické – jsou stejné, jen jména božstev se liší. Každý Tuvinec má blízko k obojímu, nepomůže-li šaman, obrátí se k lámovi a naopak. Důležitá je úcta k přírodě a k duchovním ochráncům, kteří ji zosobňují. Ohňový rituál probouzí tyto pro člověka „spící“ síly přírody a učí ho, aby jim naslouchal. Připomíná mu, kdo je, a navrací ho k přírodě, k zemi, k nebi, k vodě a k tajze, tam, odkud pochází a kde je jeho místo. Spojuje nás s předky, s pokoleními, která tu žila před námi. “

Podle tradice tento rituál nemohly vykonávat manželské dvojice okamžitě po svatbě. Musely na svůj „domácí oheň“ čekat po tři roky. Říkalo se, že v té době je duch ohně novorozencem a musí do své dospělé podoby teprve dorůst.

Ohnivý rituál mívá různou podobu, záleží vždy na rodině nebo šamanovi, který jej provádí. Každý takový obřad má svůj život: vznik, průběh a závěr. A z toho vyplývá i jeho výklad. Šaman nikdy předem neví, co se bude dít. Je otázkou, kterou klade duchovnímu světu, a odpovědí, kterou na tuto položenou otázku dostává.

 

STÁLE JE Z ČEHO ČERPAT

„Vztah Tuvinců k přírodě se promítal i do mezilidských vztahů. Podobně, jakou úctu zachovávali k horám, řekám a stromům, přesněji řečeno jejich duchovním ochráncům, takovou projevovali i svým blízkým, ale i cizím lidem. Když někdo potřeboval pomoc, mohl se s důvěrou na kohokoliv obrátit, málokdy byl odmítnut,“ vzpomíná Ooržak Dugar-Sjurjun na nedávnou minulost. „To, o čem mluvím, se netýká současného Kyzylu, ale můžeme se s tím stále setkat v jurtách pastevců vzdálených od civilizace. Hlavní město je jiné – stahují se sem všelijací lidé a vztahy tu ve srovnání s kočujícími rodinami nejsou v pořádku.“

Zdá se, že kdo zůstal věrný přírodě, zůstal věrný i své tradici. Ve městě totiž dokáže přežít jen silná osobnost. Myslím tím, aniž by propadla alkoholismu, který je tu velkou nástrahou. Šamani obecně vzato nepijí. Ale přesto v centrech občas můžeme narazit na šamana-opilce, kterého se před zraky cizinců snaží uklidit, protože jim kazí pověst.

„Alkoholu se vyhýbám,“ tvrdí Dugar a je vidět, nakolik je mu moje otázka, jaký má vztah k alkoholu, nepříjemná. Je si velmi dobře vědom, o co všechno by překročením této zásady mohl ztratit. Ačkoliv se na tuto zálibu nahlíženo tuvinskými parametry nehledí tolik přísně, cizinci bývají v tomto ohledu nesmlouvaví. Pití totiž činí šamana méně důvěryhodným. Pro Ooržaka Dugara-Sjurjuna jsou důležité šamanské výsledky a v tomto ohledu je zjevně na sebe přísný.

 

TUVINSKÝ ŠAMAN V ČESKÉ REPUBLICE

Ooržak Dugar-Sjurjun navštěvuje na pozvání různých šamanských center nebo organizací i evropské země a vykonává zde svou šamanskou praxi – jsou to především již zmíněné rituály ohně, svěcení pramenů a stromů, léčebné obřady, očišťování domů, věštění z kamenů a vytváření ročních horoskopů podle tuvinské astrologie. Letos přijede na pozvání českého občanského sdružení Šamanská jurta i do Prahy a bude působit v jejím blízkém okolí.

Pavlína BRZÁKOVÁ
Autorka je etnoložka a spisovatelka, zabývá se od roku 1991 studiem sibiřského šamanismu.

 

 

Pokud se vám tento článek líbil, přidejte jej na

 

[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
Celý článek | Zpět | Komentářů: 0 | Informační e-mailVytisknout článek


Komentovat článek     

Pro přidávání komentářů musíte být čtenář registrovaný a přihláąený a mít nastavený odběr info-mailů.


 

NAHORU | Hlavní stránka

kulatý roh  Přihlášený čtenářkulatý roh

Uživatelské jméno:

Heslo:




Registrace nového čtenáře!


kulatý roh  Aktualitykulatý roh
09. 06. 2021:

Sociolog Jan Keller: "...Jistě, člověk může změnit názor v řadě věcí. Jestliže se během doby změní situace, pak jsou takové změny pochopitelné a logické. Ale islamizace byla v době, kdy panu Bartošovi nevadila, pro Evropu právě tak vražedná jako nyní. Naprosto nic se na její hrozbě nezměnilo, spíše se stala ještě aktuálnější. Jestliže šéf Pirátů v tak zásadní věci přesto svůj názor změnil, můžeme očekávat, že pokud se dostane k moci, změní ho bez jakýchkoliv výčitek svědomí znovu. Začít tvrdit o černé, že je bílá, je přece tak jednoduché...
...Pokud se Piráti k moci dostanou, budou muset hledat zdroje státního rozpočtu. Nevím, kde je hledat budou. Jsem si však jist, že prosadit daň z nemovitosti je snadnější, než zrušit daňové ráje, nebo snížit objem dividend, které velcí zahraniční investoři odvádějí z naší země. Nemohu vědět, zda se Piráti budou snažit daň z nemovitostí skutečně prosadit. Ale vím, že pokud chtějí mít po volbách takovou sílu, aby ji prosadit mohli, musejí před volbami tvrdit, že ji prosadit v žádném případě nechtějí...
"

Celý článek...


07. 06. 2021:

Jana Zwyrtek Hamplová: Přála bych si… aneb "2000 slov dnes" od obyčejné ženy
...Přeji si toho hodně. Ale měla jsem pocit, že doba na 2000 slov je zase tady. Tak jsem je zkusila po svém napsat. Protože je slýchám kolem sebe, jen se nevysílají.

Celý článek...


07. 06. 2021:

Petr Anderle: "V listopadu 1989 lidé sice dali najevo, co nechtějí, ale netušili, že si vzniklou svobodu nebudou umět uhlídat a rozvíjet. Zejména když otevřou pole působnosti komunistům s převlečenými kabáty a špatně vzdělaným politikům, vydávajícím se za obhájce zájmů národa z levé či z pravé strany. Výsledek? Nemáme ani autentickou levici, ani autentickou pravici. A jak bychom je obě potřebovali.
A tak se může stát, jak mnozí populisté tvrdí, že „jsme si v roce 1989 svobodu těžce vybojovali“. To by mě zajímalo, jak tito lidé, kteří podporovali nesmyslný vznik krajů, zákonů, při nichž může například senátora zvolit méně než deset procent oprávněných voličů, neuvěřitelný nárůst byrokracie a počtu státních zaměstnanců, desítky podivných privatizací (nejen podivných, ale často i podvodných), o tyto „svobody těžce bojovali“...
"

Celý článek...


24. 05. 2021:

Advokát Miroslav Kříženecký: "Já si myslím, že tento národ si zaslouží prezidenty typu Kocáb. Vždyť je to jedno. Jestli ten člověk bude usilovat o to, abychom se stali já nevím kolikátým státem Spojených států amerických... mně to je jedno. Mně už to je jedno! Mně je za týden 75 let. Ale pláču, protože tady mám vnuky. Mám tady mladé lidi, na kterých mi moc a moc záleží. A je to tragédie tohoto národa, že by vůbec někdo volil tohoto člověka, který z hlediska odchodu vojsk zkazil všechno, co se zkazit dalo. No tak proboha živého... Bylo krásné, jak ho oslavovali. Mně se to tak líbilo! Rusům se to ale líbilo také. Hrozně moc!
A víte, to, co se píše o tomto národu, že se po Bílé hoře dobrovolně připojil k Rakousku, v 39. roce se dobrovolně připojil k Hitlerovi, po 45. se dobrovolně připojil k Sovětskému svazu, no a v 90. roce se dobrovolně připojil ke Spojeným státům... Tak o co jde...
"

Celý článek...


19. 05. 2021:

Sociolog Jan Keller: "Ve skladech (ve Vrběticích pozn.red.) se po dlouhé roky skladovaly části protipěchotních min, které se Česká republika zavázala v Ottawské úmluvě z roku 1999 kompletně zlikvidovat během čtyř let, tedy do roku 2003. Příslušný soud prohlásil, že v areálu byla uložena pouze nepoužitelná těla protipěchotních min bez výbušné nálože a bez spouštěče. Na tento rozsudek se odvolal premiér Babiš při interpelaci ve Sněmovně 6. května. Takže pan premiér, sám úspěšný podnikatel, nám tvrdí, že je úplně normální, když si soukromá firma pronajme od státu rozsáhlé skladovací prostory a po dlouhé roky platí nájem za to, že v nich může opečovávat mimo jiné tuny naprosto nepoužitelného šrotu. Toto harampádí nemůže ani vyvézt, ani jakkoliv jinak uplatnit. Není to divné ani soudu, ani vládě a už vůbec ne opozici. Naštěstí můžeme ve volbách nedůvěryhodnou vládu odmítnout a zvolil si Piráty, kteří nám budou tvrdit totéž co Babiš s Hamáčkem...
Já si myslím, že by bylo řešení, pokud by všichni aktéři Velké vrbětické lži na sebe podali navzájem trestní oznámení a šli si to odsedět. To bych pak, na rozdíl od Pirátů, upřímně věřil, že žijeme v právním státě."

Celý článek...




WebArchiv - archiv českého webu        optimalizace PageRank.cz       Bělehrad.Cz      Výrobky z konopí a bio bavlny - URBANSHOP     

Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS v2.8.3a - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Aby bylo legislativě EU učiněno zadost, vezměte na vědomí, že tento web využívá cookies, jako naprostá většina všech stránek na internetu. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte.

Redakce neodpovídá za obsah článků, komentářů ke článkům a diskusí ve Fóru,
které vyjadřují názory autorů a nemusí se vždy shodovat s názorem redakce.
Pro zpoplatněné weby platí zákaz přebírání článků z Jitřní země!